Platonik

Znala jsem je. Doufala, že oni mě nepoznají.
Poprvé.
Společensky si děsně šplhnete, pošlete-li Valentýnku. Bez podpisu. A spolužáka se děsně nenápadně zeptáte, jestli nějakou dostal. Motýla, kterého vám dal k Vánocům, si necháte navždy.
Podruhé.
Máte pocit, že ona potřebuje příběh. Potřebuje pocit, že ji tehdy někdo miloval a že to nebylo žádné opilé individuum. Že si tu básničku schová navěky. Cítíte to, co píšete. Ona vás prokoukne na první dobrou.
Potřetí to není anonymní.
Takže to ze strachu zašifrujete do libraryofbabel.info. Neodpoví.
Báli se, že mě odmítnutí zlomí. A já jim marně plácala vázy, aby samota nezlomila je.