Skoč!

Zeď byla prastará, stupňovitý předěl se dávno drolil pod nohama. Z ulice sem vidět není – což bylo, jak jsem si uvědomoval – tenkrát naše jediný štěstí. Štěstí jsme měli víc. Jak jsem tam tak stál, a zíral na Zeď zdola, čím dál víc mi docházelo, jak jednoduché by bylo srazit si vaz. Změnit náš život způsobem, překonávajícím všechny rvačky a dětské krádeže.
Zaclonil jsem si oči před sluncem a počítal. „Můj“ devátý schod se zdál být neskutečně vysoko. Dražanův jedenáctý skoro v oblacích. V zápěstích mně příjemně zamrazilo a špička polobotky skoro vykročila. Skoro.
Pud sebezáchovy.
Cena, kterou platíme za dospělost.