Přístav volá

Zeď byla prastará, stupňovitý předěl se dávno drolil pod nohama. Z ulice sem vidět není – což bylo, jak jsem si uvědomoval – tenkrát naše jediný štěstí. Štěstí jsme měli víc. Jak jsem tam tak stál, a zíral na Zeď zdola, čím dál víc mi docházelo, jak jednoduché by bylo srazit si vaz. Změnit náš život způsobem, překonávajícím všechny rvačky a dětské krádeže.
Zaclonil jsem si oči před sluncem a počítal. „Můj“ devátý schod se zdál být neskutečně vysoko. Dražanův jedenáctý skoro v oblacích. V zápěstích mně příjemně zamrazilo a špička polobotky skoro vykročila. Skoro.
Pud sebezáchovy.
Cena, kterou platíme za dospělost.

Stalo se to v srpnu, v polovině toho podivnýho léta. Parta zmizela. Karos skončil v polepšovně, Mandragora ve špitále. I Dražan zmizel někam na venkov. Po Vilemínovi ani památky.
Ploužili jsme se s Lexou ulicí. Vedro útočilo na Přístavní čtvrť jako nějaký vzteklý zvíře. Vysušilo louže a v uličkách to poprvý nesmrdělo zatuchlinou, která sem patřila stejně jako stíny, Dvouhlavec a my. Horko všechno zpomalovalo. Nechtělo se nám mluvit ani myslet. Ale s Lexou se mlčelo překvapivě dobře.
Když přišla bouřka, neřekl nic, jen mě vtáhl pod přístřešek. Bylo to rychlý. Rychlý jako záblesk pochopení, proč jeho jsem nikdy nepraštil…

Byl to pitomej nápad, to mi bylo jasný. Jenomže u všech nápadů, odstartovanejch chvilkovým okouzlením – a vzpomínkou – je taky jasný, že prostě neodoláte.
Chvilku to vypadalo, že se v tom smradlavým průjezdu mineme a půjdeme si po svých. Náhodní kolemjdoucí. Vilemín si zavázal botu a vstal. Oční kontakt. Dvě vteřiny. Tři. Usmál se. A najednou jsme zase běželi.
Loveckej instinkt. Zběsilá radost. Sousedka v přízemí: „Počkejte, haranti, až na vás vlítnu!“
(Paměť je zrádná – vynechává to hnusný.)
„Skvělý trénink,“ zavolal u mostu.
„Kdykoli,“ řekl jsem já.
Nevím, kdy se z Kodaně vrátil. Ale na některý věci nikdy nebudeme dost starý.

Stejná pracovna. Na hodinách pět, na obzoru tušená čárečka prozatím neviditelného svítání. Na područku historikova ušáku upadl sloupec cigaretového popela a tiše, pozvolna se rozpadá.
Hlas:
Já vím, na co se chcete zeptat. Ty schody, že jo? (Chraplavé, trochu rozpačité zasmání.) Jestřába to zajímalo zrovna tak. Připadalo mu to nějak… symbolický. Parta troubů, co se před sebou předvádí. Na to nejdůležitější se ale nezeptal. Pamatuju si, že mně to trochu překvapilo.
(Odmlka)
Byl moc slušnej, aby to pochopil správně, to si myslím. Protože já si nepotřeboval upevnit pozici v partě. Já chtěl udělat dojem na NĚJ.
Ne, opravdu nemyslím Dražana.

Ptáte se, co bylo pak? No, vyrostli jsme. To kluci obvykle dělaj. Jen autor – dej mu Pánbu věčnou slávu – o týhle eventualitě nechtěl ani slyšet. Ne že bych se mu divil. Dospělost není žádná sranda, totiž.
Co jsem to jenom…
Jo, už vím. Co bylo pak?
Parta se samozřejmě rozpadla. Dětinský srandičky nějak ztratily na lesku, nebo co, a přinejmenším v mým případě udělaly místo něčemu jinýmu. Důležitějšímu, určitě. Jedinej, s kým se vídám, je Lexa. Taky vím, že se Dražan o posledních prázdninách sebral a odjel do Kodaně. Asi nemusím říkat, koho chtěl vidět. Dobrej konec?
Jo, asi. Rozhodně.

Zas sedíme tam nahoře. Na posledním, nejvyšším schodu, ze kterýho dokázal skočit jenom on. Když si dneska vzpomenu, jak šíleně mě to tenkrát štvalo, přijde mi to k smíchu.
Kouřím třetí cigáro, choulím se do saka – tenhle duben je sakra studenej – a on mluví. Potichu. Se skloněnou hlavou. Jak v nějaký zpovědnici. A zpověď to taky je.
Povídá o blbinách, zdánlivejch maličkostejch, který se zničehonic můžou stát tím nejdůležitějším na světě. O jeho puse. O rukou, co se nedaj zahřát, ani když je pohladí. Myslím na díru v Lexově svetru, a poprvé mi dochází, že nás dva žádný rozhřešení nečeká.

Ale vždyť já mu rozuměl, jen si nemyslete. Hned mi bylo jasný, proč se od nás trhnul. Protože, víte, najít v tý době spřízněnou duši nebylo jednoduchý. Proto sem zabloudil. A co si budem povídat, ten ulízanej vzorňáckej pitomec v bělostnejch ponožkách odpovídal jeho vkusu mnohem líp než my. Už tenkrát byl nějak dospělej. Ušlechtilost z něj úplně tryskala. No, a Dražan se prostě rozhodnul. Co rozhodnul, přímo zamiloval, když ho poprvý uviděl. Scéna jak z filmu: on, rytíř v bělostným odění, a my, banda špinavejch usmrkanců, co mu dává kapky. Tohle nemohlo jinak dopadnout.
Každej potřebuje svýho Lexu, no.

Brzy jsem zjistil, že přizpůsobit se není tak těžký. Stačí odfiltrovat vnější vjemy. Společně s debordelizací myšlenek vám to dělá život snadnější. Snesitelnější, hlavně.
První den, to mě ještě doprovázel táta, jsem si svůj štít opatrně vyzkoušel. Nová škola. Internát.
Taky vám přijde, že jsou všechny ředitelny na světě stejný? Mají podobnej pach, kterej když ucejtíte, všechno se ve vás sevře, jako byste něco provedli. Ředitel, vysušenej chlápek, se na mýho otce usmál:
„Nemějte obavy, pane Stránský. S problémovými hochy si tu poradíme. Píši vám také číslo výchovného poradce…“
Štít držel jako skála. Jen já se pod ním trochu přikrčil.