Lekce

Venkovský nedělní ráno. Hrdličky, soused túruje cirkulárku, do pantoflí leze vlhkost, když s dědou vyšlapáváme rozpukaný schody ze dvora a prolejzáme stínem ke starýmu angreštišti. Angrešty jsou tmavě červený a tenká slupka snadno puká. Pouštíme se do trhání.
„Takže,” zabručí děda, „vopakuj mi, co jsem ti řek.”
„Že takový slova se neříkaj.”
„Sprostý slova jsou akorát pro poseroutky. Asi jako házet šutry.”
„No jó,” bráním se, „jenže co když se chtěj prát?”
Děda se usměje. „Neřikej to babičce. Ale JÁ bych jim normálně rozbil držku.”
Bylo mi tenkrát šest. Ale už tenkrát jsem tušil, že cennější lekci v životě nedostanu.