Potom

„To nemůžem,” řekl Richard, zase tím tónem nejsuššího účetního. Ten tón byl úzkoprsej a protivnej a smrděl kanclem, kde jsou všechny tužky vzorně srovnaný podle velikosti. Ve kterým je čisto, dezinfikováno a žádný místo pro dobrodružství.
„Proč ne?” šponuju se. „Skákali jsme tu do vody tisíckrát. Před tim. Nesmíš bejt podělanej.”
Richard v tom studeným vzduchu posmrknul, podepřel si hůl pravačkou a vyštrachal z kapsy kostkovanej kapesník.
„Předtim,” řekl, „jsi neměl operovanou kyčel, vole. A taky nám nebylo osmdesát.”
Koukal jsem z Náplavky. Vltava mi pohled lhostejně vracela. Začínaly mi slzet oči. Poprvý mi došlo, že na tom něco je.