První povzbudivé povídání: Co zaručeně povzbudí vaši inspiraci?

Tak já začnu ;) V DMD je to většinou téma, letos to funguje skoro zázračně, ale jsme zatím na začátku. V zoufalejších chvílích často praktikuju procházku kolem knihovny, kdy se hypnotizováním hřbetů knih tážu, který fandom si přeje být v rámci tématu zpracován :)
Obecně mi hodně pomáhají zadání; moc ráda píšu na challenge, kde je téma nějak ohraničeno, má nějaký rámec, je to pak výzva, ze které často vyleze něco naprosto nečekaného. No a inspiruje mě také, co čtu. Fanfiction často rodí další fanfiction, v tom je její velké kouzlo a síla.

Já navážu - stejně jako Danae strašně ráda píšu na nějaké předem dané téma - třeba Vánoční nadílka mně tímto způsobem naprosto vyhovuje.
Nejvíc mě inspirují postavy. Ať už je to nějaká, která ke mě přijde jen tak, někdo reálný nebo postava, kterou už někdo napsal, ale 'něco jí chybí'. Miluju zkoumání vnitřních životů, charakterů, zákonitostí, interakcí...
Z 'fandomů' mě už pár let nejvíc inspiruje Bible (píše ji za mě moje drahá druhá identita Owlicious), protože jsem přesvědčená, že v té je prostě všecko. A protože se na ni vždycky dá najít nějaký originální a nový pohled.
A když nic jiného nezabere, řeší to horká sprcha, rychlá procházka a hudba. Hudba je ten nejlepší katalyzátor pro myšlenky.

Inspirací může být cokoli. V procesu tvůrčího psaní rozlišuji mezi prvotním impulsem a konkrétní inspirací. Impuls k napsání tématu drabblu či povídky mi často dává dobře zvolená hudba, která tvoří nedílnou součást mého života a mě samotného. Muziku poslouchám mnoho hodin denně a písně mě často nutkají vzít do ruky pero nebo položit prsty na klávesnici. Je to nálada, kterou vyvolávají, atmosféra, kterou navozují... Inspirací ke konkrétní podobě díla pak může být text písně, její pozadí, anebo třeba jen vzpomínky, které hudba přivála.

Tak já se pokusím to nějak sepsat... Je to složité. Nejvíc mě většinou inspirace chytá v brzkých ranních hodinách, když jdu po městě (nebo vesnici), potřebuji někam dojít, ale zárověn se od toho, že někam potřebuji dojít, nějakým způsobem distancuji. Nejraději chodím tam, kde to důvěrně znám a kde nikdo není. Protože pak se nemusím soustředit na okolí, ale na to, co je v mé hlavě. A také o tom mluvím. S někým (během DMD třeba s Eill, nev, Profesorem nebo polovičákem, případně se psem), nebo sama se sebou. Zkouším, co dobře zní, co ne.
Hodně mi pomáhají témata. Když píšu na téma, jsem schopná naroubovat ho i na něco, co se mi nezdá možné. Třeba loni džina.
A jinak mě inspirují takové úplně obyčejné věci. Co mě zaujme, to mě inspiruje. :) Ráda rozkládám celky na detaily a detaily skládám do celku. Baví mě si s příběhem hrát. A přitom miluju momentální zjevení, posílá mě netušeným směrem. Řídím se znameními a někdy to není na škodu.
A ještě mě k psaní inspiruje moje lví povaha: Potřebuji vyhrávat. Neustále, ve všem. Někdo napíše za den 2 stránky? Napíšu 3. :D Možná je to vada charakteru, ale drží mě to v pohybu. A co mě drží v pohybu (nebo alespoň mozek), to mě drží naživu. :)
Velkou inspirací je mi i hudba. Poslouchám toho hodně a je mi jedno, jaký styl to je, přebíhám od vážné hudby k metalu, od metalu k dechovce, od dechovky k mainstreamovému popu. Miluju třeba norský rock nebo punk.
A díky za peptalk, po tomhle pracovním týdnu se hodil, a navíc jsem ráda, že se autorky jako KattyV, Rya, Tora a paní Kadlečková podělily o své zkušenosti. :)

Me obvykle motivuje deadline. Ale taky jsem nikdy nepsal nic jineho nez slohovky ve skole a par drabblat.
Zatim jednou vyjimecne me motivovala dostatecne ujeta challenge na "proc bagr neji lentilky?", jinak jsem dycky zacal az po 23h :)

Já jsem líná veš. Originální tvorbu, kterou bych napsal sám od sebe, jsem nenapsal snad někdy od 2013. Místo toho píšu pro výzvy, soutěže a tak podobně. Takže hlavní inspirací je často zadání na které píšu.
Když mám jasné, úzce specifikované téma jako třeba v DMD, tak čerpám z asociací které to ve mě vzbuzuje. Občas zapůsobí nějaký bizarní myšlenkový pochod a výsledkem je nápad, který prostě prezentovat nejde a tak hledám dál, ale většinou se chopím první myšlenky a tu rozpracuji.
Když mám zadání volnější, tak čerpám z tučného nafouklého wordového dokumentu, kam už roky zapisuji nápady, zápletky, scény, obrazy, věty nebo dokonce jen slova. Kdykoliv mě cokoliv zaujme a dojdu k názoru "to chci někdy napsat", zapíšu to do souboru. A může to být opravdu cokoliv a odkudkoliv, ať už je to něco co mě napadlo, když jsem si šel svým všedním životem a něco zahlédl, něco co jsem někde přečetl, něco z filmu nebo třeba jen z pitomého obrázku na internetu. Například: "peklo je přebujelá byrokracie a omylem nabídne práci smrtelníkovi"(deset měsíců života jsem strávil zaměstnán na úřadě práce) "alchymista" (jako malý/menší jsem hrozně žral cokoli v čem byla alchymie) "kokosy jsou medvědí vejce"(sám netuším).
No a jak už tu někdo zmínil, ještě je tu deadline. Jsem líná veš a prokrastinace je krásná věc. A když jde do tuhého, prostě zaberu a napíšu co je třeba. Začít psát drabble v jedenáct není nic neobvyklého a jestli jsem za předchozích víc než dvacet čtyři hodin na nic nepřišel, tak v 23:05 musím mít jasno. A když mi teče do bot a já bych měl odevzdat něco, na čem jsem měl začít pracovat před měsícem, tak za dvacet hodin vyplodím povídku o deseti tísici slovech v angličtině. A samozřejmě v tom své hraje i hudba. Nasadím sluchátka, pustím si povětšinou nějaký soundtrack a píšu a píšu a píšu a nad ničím se nezastavuju a píšu tak, jak mi to skáče do hlavy. O to horší jsou korekce. Takhle se mi jednou stalo, že jsem uprostřed povídky zjistil že vlastně píšu Conana, i když původní záměr byl jiný.

Ještě před rokem bych asi napsala, že to tak nějak chodí samo. Někdy víc a někdy méně. Letos se mi píše trochu ztuha... asi už mě dostihl ten osmý ročník, kterého se účastním. Je pořád těžší nevykrádat svoje starší drabblata. Proto velice obdivuji všechny druhé identity a jejich společného mozkotvůrce - že mu z toho ještě nehráblo :).

V nouzi nejvyšší pomáhá zalézt si do sprchy (mám tam jednu múzu, co kdysi spadla do odpadního kanálku a nemůže ven - muhehe :-p).
Stejně jako Owsovi mi pomáhá hudba - ale spíš jen tak na doladění formy. Nápad vymýšlím jen tak "nasucho" a když už vím, o čem chci psát, pustím si k tomu adekvátní doprovod.
No a taky mě jako většinu ostatních inspirují samotná témata. Paradoxně jsem v konečné fázi spokojenější se svými drabblaty vznikajícími na nějakou šílenost typu zadek v mlze nebo punková nutrie :).

Tý jo, hudba. Když něco hraje, nenapíšu ani řádku. Jak to děláte? ;)

To je zajímavá diskuze :)
Mně chodí nápady hodně ve chvílích kdy mám spoustu další práce, která fakt nepočká. Takže nejčastěji když se učím na zkoušku, nebo mám na hraně deadline pro nějakou zakázku, nebo mi za chvíli odjíždí tramvaj. Když nic nehoří, tak se i ty nápady flákají a za mnou dolů se jim nechce. Prostě píšu jaksi v rámci prokrastinace. Něco většího by takhle asi psát nešlo, ale jelikož píšu jen tady na DMD, tak to docela funguje.

Ona se ta otázka zdá jednoduchá, ale já jsem nad tím nikdy pořádně nepřemýšlela. "Psát" jsem začala v osmnácti letech a tehdy mi na inspiraci stačilo cokoliv. Zaslechnutá věta, pohled na rozkvetlou třešeň na procházce, obrázek na netu. No a samozřejmě i to zadané téma. Tak vlastně vznikla Aldorma. Tehdy jsem měla problém se umět vcítit do svých postav a tak jsem dostala téma, kdy jsem hlavní hrdinkou musela být já sama. Je pravda, že tohle hodně pomohlo. První příběh i jeho následné pokračování se napsal úplně sám. A jsem docela ráda, že ta původní verze se ztratila v propadlišti dějin. To bylo tak neskonale naivní. :-) Teď, po tolika letech, byl prvotním impulsem pro návrat k psaní loňský příběh na pokračování, který tu sepsala Bilkis. Říkala jsem si, že je to něco tak neskonale šíleného (psát příběh na pokračování na DMD), že bych to taky chtěla zkusit. A když pak přišla jedna spoluautorka Aldormy s tím, že jí chtějí vydat knižně jeden příběh, tak musím uznat, že to byl ten největší kopanec, který jsem zažila. Najednou jsem měla potřebu ten svůj příběh napsat znovu a pořádně. Sedla jsem, psala, psala a psala. A najednou koukám, jak se mi to rozrostlo do pro mě nečekaných rozměrů.
Jen jsem na sobě vypozorovala, že mám problém psát v absolutním klidu. Ne, že bych musela mít puštěnou hudbu, to ne. Ale potřebuji s někým komunikovat. Stačí mi si - převážně se spoluautorkami (kdo jiný by na mě měl pořád náladu) - psát. Ať už o Aldormě, nebo i běžném životě. A najednou to jde. Sedím, píšu příběh. Ve chvílích, kdy netuším, jak se vyjádřit, odpovím na zprávu a už to zase jde.
No a mám k tomu i nakopávače ve formě nápojů. Nejvíc mi pomáhá, když si uvařím černý čaj s chrpou nebo naliji sklenku vína (u té si většinou jen ochutnám a pak ji dopíjím až jako odměnu za dokončené psaní).

Mě 100% pomáhá daydreaming, neboli denní snění. Vezmu si, např. tady v DMD to téma, zavřu oči a přemýšlím o tom tématu. V hlavě si ho dokonale vykreslím, a začnu si přidávat další a další podrobnosti a mám příběh :)

Bude to nejpíš nějaká kouzelná truhla uvnitř mé hlavy, ze které se občas něco vytáhne, když ji usilovně prosím a přemlouvám. Ale hlavně- život! To je pisatel sám o sobě. Kdybych sepsala nějaké situace, co se mi kdy přihodily, měla bych hned pár humoresek.:)

Nemám asi žádnou zvlášť osvědčenou metodu (pesimistická stránka říká, že důvod je očividný, ale hodím po ní těžítkem). Třeba oblíbená sprcha na mě nefungovala téměř nikdy.
Pokud jde o DMD, tam si prostě promýšlím a prožívám, jak na mě dané téma působí, co si u toho vybavím, a když se inspirace nedostaví, procházím si různé možnosti, kde by se mohlo něco takového vyskytnout. A fandomy, i když vlastně zas tak moc fandomová nejsem.
Asi nejlepší pro inspiraci a soustředění je procházka, nejlépe do přírody. Trochu odpadne napětí, provětrá se hlava a někdy se během cesty dostaví vhodný nápad.

Já si říkala, kam se podělo první povzbudivé povídání a já ho úplně minula. :D
No, pro mě jsou inspirací taky zejména témata na DMD, zatím to funguje tak, že se mi v hlavě vynořuje hromada námětů, až z toho vyklestím ten pravý. A taky hodně užívám historky od babičky, které mi povídá, ty jsou úžasnou a vděčnou látkou. :)

Musím říct že nejsem nijak plodná autorka, jak by se mohlo zdát (Katty, nepřeháněj!!!), spíše naopak.
Ale hodně mě inspiruje jakékoli zadání. Zacházím s ním pokaždé stejně. Večer před usnutím ho hodím pilným chlapcům do sklepa svého podvědomí a doufám, že ho během noční šichty zpracují a ráno mi odevzdají hotový text, nebo alespoň podstrčí trošku použitelný nápad. Většinou to vyjde. Jsem chodící ilustrací přísloví o ránu, které je moudřejší večera. :-)