Pro dobrotu na žebrotu

Docela ráda pomáhám lidem, těší mě, když malým gestem může člověk vytvořit velký úsměv, ale běda jak jej správně neocení.
Dovoluji si o sobě říci, že jsem milý a ochotný člověk, ale bůh chraň toho, kdo mě naštve.
Například, když si jedu tramvají a přistoupí nějaký starší člověk. Automaticky vstanu a pustím jej sednout, ale to, že dotyčný řekne děkuji nebo se usměje, bych považovala za samozřejmost.
Jak to neudělá a ještě začne remcat, že vstávám pomalu, objeví se mé zle dvojče a v hlavě se mi prožene myšlenka ,,Aby jsi spadla a zlomila si krček ty ježibabo." Sama žasnu.