Vděčná otrokyně

„Kuk!“
„Kluk?“
„Ne, holka!“
Doktor a táta tě viděli první, nespravedlnost. Nevěděli jsme, co budeš, skoro všichni (jsme) tipovali kluka, ale zaskočená nejsem, ani trošku. Jsi tu, zakuklená, takový malý Číňánek. Jako by ti tváře přetékaly z příliš utažené zavinovačky, oči napuchlé a zavřené, na rudých tvářích bílý šlem. Nevím, co říct, tak ze mě vypadne prosté: „Nazdár, tak vítéj!“ Podali mi tě. Nic dechberoucího necítím, jen hrůzu z toho, že nic dechberoucího necítím. Pak tě nesou zvážit a změřit - teď už přece máme být pořád spolu! Z mé hlavy už nikdy nezmizíš, nedáš mi chvilku pokoje. Jsem navěky tvá...