Léta praxe

Svoji první popravu si pamatuji dodnes. Kluk, kterého jsem měl stít, nevypadal o moc starší než já. Byl bílý jako křída, oči měl vytřeštěné a když poklekal a skládal hlavu na špalek, hrůzou se pomočil. Přesto jsem mu téměř záviděl, protože pro něj to byl konec; pro mě teprv začátek. Večer jsem se šel vyzpovídat a pak opít. Přesto jsem v dlaních ještě dlouho cítil náraz, jak sekera dopadla a slyšel křupnutí oddělovaných obratlů.
Teď dokážu člověka stít čistě, rychle a bez emocí, jak jiní sklízejí hlávky zelí. Dávno jsem přestal počítat, kolikátá poprava to byla. Padesátá? Šedesátá? Šestistá? Nevím.