Nejistá slova naděje

Krajina byla tichá, snad až moc. Krvavý úplněk skončil a sluneční paprsky pomalu přinášely nový den.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl Sirius tiše. Do očí mu spadalo několik pramenů tmavých vlasů a na tváři měl krvavý šrám. Možná, že chtěl dodat odvahu i sobě. „Věř mi.“
Neznělo to přesvědčivě. Ale něco v těch slovech, nebo spíš v tom, kdo je vyslovil, bylo neskutečně uklidňující.
Svým způsobem bylo lehké uvěřit. Že všechno bude v pořádku. Že se vlastně nic nestalo. Že to byl jenom zlý sen…
„Díky,“ pousmál se, i když ho bolel každý sval. Protože hezčí slova snad nikdy neslyšel.