Probudil se s třeštící hlavou; automaticky nahmatal vodu a prášek. Podle ticha v domě usoudil, že manželka už odešla do práce a děti ještě nevstaly.
Až po několika hodinách mu začal být klid podezřelý.
Holky nenašel v jejich pokojíčku.
Ani nikde jinde vevnitř.
S bušícím srdcem a tisíci různými scénáři v hlavě vyběhl na zahradu - kde si zatím dvě holčičky vplétaly jarní květiny do vlasů.
Jakmile si jej všimly, tichý hovor utichl.
Na jeho tváři se však objevil něžný úsměv, v srdci rozhodnutí vše napravit.
Další den se opět probudil s třeštící hlavou a planoucím vztekem.
Na sebe.
Na ně.
Tak nějak si představuji otce Christiane F. A tak nějak mi připadá, že některé jeho vlastnosti ona dokonale zdědila...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Neznám kontext, ale přijde mi
Lee
Neznám kontext, ale přijde mi to hrozně ze života... Ta předsevzetí, že příště už... pak člověk znovu padá a hlava mu třeští. Krásné a lidské a taky strašně smutné.
Drsné, smutné,
Faob
dobře vyprávěno!
Hele... jako asi jo.
Lejdynka
Hele... jako asi jo.
Já jsem o o něm vždycky přemýšlela jako o někom, kdo hrozně moc chtěl žít šťastně a hrozně moc se mu s*al celý život, protože ho nikdo nenaučil žít. A dělal to jak uměl, a to, že to bylo úplně blbě, bylo na tom to nejsmutnější.
Vlastně mi to dost připomíná Tobiase Snapea. (If you know what I mean.)