Víš, čeho se bojí duchové?

„Já se bojím,“ svěřuje se, skryta v objetí, tvář zabořenou do ramene sestry.
„Čeho, prosím tě?“
„Duchů.“
Sestra váhá. Co na tohle odpovědět?
„Myslíš, že jsou ti duchové zlí?“ ptá se tedy. „Třeba ne. Třeba to jenom tak hrajou, víš?“
Falešná předstíraná identita duchů? Vlastně proč ne. Proti nočním můrám je každá zbraň přijatelná.
„Nehrajou. Já mám strach!“
Obejmou se pevněji. Nepustím, nedám!
A pak přijde spásný nápad.
„Víš, čeho se duchové bojí úplně, úplně nejvíc? Smíchu. Takže když tě zlechtám a ty se budeš smát, tak oni se leknou a utečou!“
Smějí se obě.
A duchové už se nevrátí.