Změna

Loni touhle dobou... jsem žila se svým úžasným, skvělým, krásným přítelem, kterého jsem milovala tolik, až jsem se divila, jak je to taková intenzita citu možná, těšila se na každý polibek, každý úsměv, každé obejmutí, a byla nepopsatelně šťastná.

Teď je o rok později, a moje nitro je pustinou po atomovém výbuchu. Zničené, rozervané, pusté a spálené na popel a prach a radioaktivní pro kohokoliv. Akorát že tahle exploze neproběhla milosrdně v rámci vteřin, ale trvala mučivě pomalu celé dny a týdny a ve výsledku nezbylo nic. Ani já.

Pokud to stále ještě chcete číst, letos to bude můj příběh.