Děda

Děda, nebo aspoň muž, kterému jsem tak říkala, už tady není, aby poznal moje děti. Zbyla tu babička, která zpovzdálí zajišťovala všechen servis, a zdráhavě se usmívá, protože si s dětmi nerozumí, přestože by chtěla. Děda děti miloval o to víc, že mu žádné nebyly dopřány a jeho halasná, hřmotná láska dodnes sytí a schází zároveň. Přála bych jim aspoň trochu spřízněnosti časem, protože s dědou vymřely ty geny bohémského snílkovství, prchlivého zaujetí vším a lásky k životu, které naší rodině dávaly lehkost žití, která jí v její těžkopádné zodpovědnosti a melancholické vážnosti schází dodnes. Čas je tak beznadějně lineární...