33. část - Nekorunovaný

Den se chýlil ke konci, když se Miró vysoukal zpod keře a posadil se k Synovi. Čekali. Než slunce zapadlo, prošel kolem Silvaan se svou skupinou. Hovor Posledních byl tichý a nevzrušený. Jejich den proběhl dle očekávání a Syna s Miróem nikdo nepohřešil.
Miró zvedl Berlu a podrbal se s ní na zádech. Usmál se Synovu pobouřenému výrazu a zaposlouchal se do vzdálené ozvěny zpěvů poslední modlitby dne. Padala tma. Miró si na rty položil prst v gestu ticha a vstal. Syn ho následoval. Z lesíka zaplněného cvrkáním nočního hmyzu se vnořili do noci na cestě. Měsíc stoupal nad obzor a oni dva se krokem rozvážných poutníků pustili vpřed.
Když se světla Chrámu za jejich zády stala jen vzdálenou vzpomínkou, došli do skutečného lesa. Tma tu byla hutnější, zvuky hlubší a hrozivější. Praskání větévek pod nohama Syna znepokojovalo. Vzadu v hlavě se mu uhnízdil tísnivý pocit, že se stává kořistí. Miró se uvolněně rozhlížel kolem a občas si nevědomky zapískal kus melodie, kterou Syn neznal. Když se Miró zastavil, Syn do něj téměř narazil.
Miró zostražitěl, zaposlouchal se do zvuků probouzejícího se lesa a pátravě se rozhlížel. Když v okolí nenašel nic podezřelého, ukázal Synovi Berlou přímo do nejhustšího křoví a než mohl Syn zaprotestovat, sám se do něj zanořil.
Skrz křoví se dostali k malé skalce, za kterou k Synovu překvapení objevili malou jeskyni přístupnou úzkou, dobře krytou škvírou. Miró v pološeru šátral pod stropem, až z výklenku za plochým kamenem vytáhl v plátně zabalené placky, sýr a džbán se zátkou v hrdle. Zatímco Syn podezřívavě sledoval podíl, které mu Miró ze zásob přidělil, Miró se najedl a natáhl vedle jedné stěny.
“Zítra pokračujeme,” sotva stačil Miró říct, než usnul.
Syn žvýkal okoralé placky a příliš tvrdý sýr zapíjel slabým vínem. Miróův klidný spánek ho popuzoval. Za celou noc pronesli jen pár slov. Ujištění o směru, varování před kluzkým kamenem, návrh lepšího místa pro překročení potoka. Syn čekal, že až se zastaví, Miró ho lépe seznámí se svými plány. Jeho společník ze spánku cosi zamumlal a obrátil se na druhý bok. Kdyby měl svůj vak s líčidly, prosmykl by se Syn škvírou do ránem vonícího lesa, nelitoval by námahy a východ z jeskyně by zaházel kameny. Nechal by Miróa osudu a zkusil by štěstí ve světě sám. Jenže svá líčidla neměl. Neměl plán. A bez Miróa neměl ani naději.
Když dojedl, natáhl se podél druhé stěny a propadl se do spánku.