Pětačtyřicátá

Setton kráčí v bludném kruhu,
což mu nejde vůbec k duhu.
Jako by šel za provázkem, který konec nemá,
v hlavě není nic než jedno neodbytné téma.

Jak to bylo se Zuzanou, co se tehdy stalo?
Udělal už pro ten případ všechno, co se dalo?

Toulá se tu širým krajem a potkává lidi,
zaraženě zastaví se, když známou tvář vidí.
Odkud jen tu ženu zná?
Nejdříve ji nepozná.
Že však má čich policejní, najednou mu svitne,
“vy jste žena z čísla čtyři”, za paži ji chytne.
Žena hledí nechápavě do Tomovy tváře,
její tělo obestírá nadpozemská záře.
Zvláštní aura dává vědět, že je napůl v jiném světě,

“co mi chcete, mladý pane? Pusťte mě a odejděte.”

“Vy jste ta, jež na obraze dusí se, div neumdlévá,
když jí ruka nepřátelská tekutinu do úst vlévá.”

Žena zbledne, “jak to víte?”

“To jen těžko pochopíte.”

“Mučeno a pohozeno rybám moje tělo bylo.”

“Řekněte mi, komu tohle zvrhlou radost způsobilo?
Moment… vy jste…”

“Ano, v Pánu.”

Setton jak by schytal ránu.

“Nebojte se, vy žijete, to jen mě se kletba týká,
divím se, že v téhle zemi potkám taky smrtelníka.
Žijí tady postavy co všichni známe z filmů, knih,
přežívají i ti, na nichž smrtelný byl spáchán hřích."

“O vás tedy…”

“Bylo psáno, přesně, jak si domýšlíte,
díky tomu jsem zde hostem, možná věčným, jak už víte.”

“Kdo vlastně jste?”

“Lucka, chůva naší mladé princezny,
té zákeřné mladé dámy, co má kukuč líbezný.”

“Té, co byla na obraze?”

“Nevím, o čem mluvíte.”

“Možná vznikly po mé smrti... Proč teď oči klopíte?
Nemluvil jste nikdy s duchem? Nejste vy ten detektiv?
Zaslechla jsem jisté drby a nelhaly, řekla bych.
Dost se divím, že jste prošel nástrahami šesti říší,
už jste místní celebrita, i v novinách o vás píší.”

“Vraťme se však k té otázce, kdo, že je mým vrahem,
je to jistý levoboček, nesuďme však šmahem.
Myslím, že měl pověření mojí schovanky,”
Lucie se při těch slovech chytí za spánky.
“Zuzka, vaše přítelkyně byla jedna z nás,
víte už víc než jen, že jí někdo zkřivil vlas?
Stihla se vám svěřit o tom, že je jistá Strážkyně?
Povědět vám, co se děje v útrobách té jeskyně?
Teď už je to všechno jedno, tajemství je prozrazeno,
obávám se, že kvůli nim měl na nás vrah políčeno.”

Vypráví mu potom všechno o tajemství Zuzany,
i jak příběh s minulostí podivně je svázaný.
“To já vlivem séra pravdy řekla jsem mu všechny taje,
kvůli mě pak všechny další umíraly,” hned se kaje.
“Levoboček, co nastoupil na trůn po mém králi
zjistil všechny informace a teď nezahálí.
Nevím co ho motivuje sprovodit nás ze světa,
každopádně je v tom zřejmě princeznina odveta.
Nevím proč se na těch ženách potřebuje mstít,
dokud všechny neodpraví nebude mít klid.
Levoboček vyptával se na všechny mé přítelkyně,
zdá se, že se touží dostat na vlastní pěst do svatyně.
Ptal se i na Knihu, kterou úkolem je střežit,
za mou zradu může kouzlo, musíte mi věřit!
Nikdy bych se neprořekla, byly to mé přítelkyně,

“nesmýšlejte o tom činu jako o své vlastní vině.
Byl to podlý úskok vraha, nemůžete za smrt jiných,
kde krev prolít kdosi toužil, tam je třeba hledat vinných.”

“Blíží se čas střetu s vrahem, vystavte mu hezky ceník,
o všech hrůzách které páchal poví vám víc jeho deník.”

“Z toho by se dalo vyjít, kde bych k němu mohl přijít?”
A v tom si vzpomene na ten den poslední,
kdy myslel, že už se jen stěží rozední.
Na schůzku jež předcházela vraždě Zuzany,
na to jak se vracel z pohřbu notně ztrhaný.
Na pracovním stole ležel malý deníček,
myslel si, že je to sbírka jejích básniček.
Otevřel jej, Zuzkou psané tyhle řádky nebyly,
všelijaké kudrlinky tohle písmo zdobily.
Neměl čas se začíst více, spěchal hledat stopy,
nyní zraky k svojí kapse nenápadně klopí.
Že by cestou do jeskyně, kde zemřela jeho drahá,
ve spěchu si do kapsy dal nic netušíc deník vraha?
Celou dobu u sebe měl hlavní důkaz doličný?
Jak se dostal k němu domů deník i ten dotyčný?
Kdo a proč by předhodil mu pod nos tuhle rybu?
Intuice napovídá, že udělal chybu.
Vrah Zuzanu doprovázel? Vždyť to nemá logiku!
Měl prověřit hned na místě obsah toho deníku!
Setton nechal všech dohadů, do své kapsy sahá
a začte se do nám známé zpovědnice vraha.
Kdyby tušil, co si v kapse celou dobu vláčí,
už by možná dávno věděl o co tady kráčí.
Od myšlenky zkoumat deník se teď neoprostí,
promeškal tak možnost zjistit další podrobnosti.
Lucka se s ním rozloučila, měla jiné povinnosti,
že je pořád o krok zpátky je už vážně trochu k zlosti.