Pětatřicet - stejný den po nešporách

Dveře se zaklapnou, už není cesty zpět. Venku je ještě bílý den, ale tady panuje příšeří.

"Přišlas orodovat?"

Tonka sebou trhne leknutím. Taxa sedí ve vysokém ušáku v koutě, obklopený oblakem cigaretového dýmu.

"Dobrý večer, pane učiteli," hlesne Tonka.

"Jak pro koho dobrý," zkřiví Taxa rty a potáhne z retka.

Tonka pevně sepne ruce za zády, nehtem zajede pod záděru na palci.

"Vždycky jsi měla odvahu, Antonie, to se mi líbí. Ale oni si tvůj soucit nezaslouží."

Jeho hlas teď zní skoro laskavě, tak jak si ho Tonka pamatuje z dávných časů. Dlouze a pomalu vyfoukne kouř a pak náhle změní téma: "Dva roky jsem strávil v Malé pevnosti. Kdo tam nebyl, ten si to nedokáže představit. Tvrdí chlapi brečeli jako malé děti."

Na chvíli se ztratí ve vzpomínkách. Pak znovu zvedne cigaretu ke rtům, ruka se mu trochu chvěje. Vyfoukne kouř nosem, a když znovu promluví, má hlas tvrdý, nemilosrdný: "Kdo seje vítr, sklidí bouři."

"Ale...," Tonka nervozně polkne. "Nikdo z nich," ukáže očima ven z okna, na náves, k opuštěnému stolu, "nikdo z nich nebyl nacista."

"Dali se k Němcům," vyplivne Taxa. "Dali se k nim dobrovolně, z prospěchářství. Prosíkali! Žebronili! Teď musí nést následky." Zamáčkne nedopalek: prudce, důkladně.

Tonka se poleká, že je audience u konce.
"Vojtěch Vaši paní neudal!" vyhrkne nešťastně.

"Co ty o tom můžeš vědět," uchechtne se Taxa. "Snad ti ten děvkař taky nepoplet' hlavu?!"

Slzy jí hrknou do očí. Záděra pálí jako oheň a po palci jí stéká krev. Ale mnohem víc ji pálí černé svědomí, černé svědomí, které jí už celé roky nedá klidně spát, a nový strach, že za její vinu znovu někdo zemře.

"Tenkrát v zimě, ten nápis na brance...," Tonka se zajíkne, "ten nápis jsem psala já!"

Chvíli ji pozoruje přimhouřenýma očima a pak se pomalu, krutě ušklíbne.