;Kdo se bojí, nesmí do lesa

Les byl podivně nezvučný.
Ano, větve se pohybovaly ve větru, listy zespoda nasvícené nažloutlým podvečerním světlem. Hmyzím brumendem podmalované ptačí trylky doprovázely poslední paprsky stejně, jako jindy. Večerní tišina, než se ohnivý kotouč schová za obzor, však v sobě měla něco ještě tlumenějšího, než obvykle.
Sedla si na pařez, aby se vydýchala. Pějníčci se k ní v mžiku seběhli ze všech stran, oči vykulené a drobnýma ručkama ji tahali za sukni.
"Ale no tak. Strach je přeci špatný rádce."
Uklidňovala je i sebe. Pomalu vyšla.
Za několik okamžiků, svázaná ve vlhké tmě, musela uznat, že dnes večer ho měla poslechnout.