Ahoj

Múza se vrávoravě postavila.

“Gravitace… Zvláštní... Dobrá, soustřeď se. Chůze. Jeden krok, druhý.”

Pomaloučku a nejistě se vydala k městu.

Blátivá cesta se změnila na asfaltku, přibyly chodníky a budovy. Přibylo i kolemjdoucích, kteří házeli znepokojené pohledy na její zablácené letní šaty. Dva z nich jí dokonce nabídli pomoc.

Zdvořile odmítla.

Musela být opatrná. Lidé skončili v karanténě na pozorování pro menší výstřelky než tvrzení, že jsou vtělená Múza.

...

Do vchodu jí pustil starší pán.

Druhé patro, dveře č. 15.

Zaklepala.

Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál hubený mladík.

Srdce jí vylétlo až do krku.

“Ahoj Filipe.”