Je to jako neustále balancovat na hraně propasti.
Jak to všechno Bůh může dopustit?
Jaký Bůh asi musí být, když nezabrání tomu, aby se dělo tolik zla?
Je teda vůbec nějaký Bůh?
Občas mívám příjemný pocit jistoty a bezstarostnosti, kdy jako by se mi podařilo poodejít od srázu. V těch chvílích si jsem jistá. Nepochybuju. Ale tenhle pocit nikdy netrvá věčně.
Protože tohle asi patří k přirozenosti lidí. Nebo alespoň některých. Stojíme nad propastí, hledáme rovnováhu a trochu jistoty, bojujeme s vlastními pochybnostmi.
Myslím, že si tam ještě postojíme.
Dokud nepohlédneme Bohu do tváře. Teprve tam si budeme skutečně jistí.
No, aspoň doufám, že to i ostatní mají jako já. Tak nějak se učím, že pochybovat je vlastně normální a lidské a že i v té nejistotě může tkvět určitá síla.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Co k tomu napsat? Vystihlas
Esti Vera
Co k tomu napsat? Vystihlas to přesně - balancování u srázu, pochyby střídají naději a jistota v nedohlednu... Ale ten postřeh, že i v nejistotě může tkvět síla, se mi moc líbí :)
Děkuji moc :)
Evangelista biolog
Děkuji moc :)
To zcela odpovídá
tif.eret
rčení, že jen jedno je jisté, totiž že není jisté nic. Pěkné.
Děkuji :)
Evangelista biolog
Děkuji :)
Prosím zmazať
Urrsari
Prosím zmazať
Prosím zmazať
Urrsari
Prosím zmazať
Stojíme nad propastí, hledáme
Urrsari
Stojíme nad propastí, hledáme rovnováhu a trochu jistoty, bojujeme s vlastními pochybnostmi. - jop. jop jop.
Díky :)
Evangelista biolog
Díky :)
No jo, pochybovat je lidské,
Lee
No jo, pochybovat je lidské, takže mě uklidňuje, že naše spása naštěstí nevisí na naší - tak často chabé - víře, ale na tom úžasně obrovském kroku z druhé strany. :) Bohu díky.