13. kapitola: Namlouvání

Po probdělé noci nebylo jednoduché vstát v pět ráno, ale s pomocí kofeinové tablety zapité colou se mu to podařilo. V koupelně si pustil na zátylek studenou vodu, vykloktal si extra silnou ústní vodou a nastříkal na sebe oblíbený antiperspirant s osvěžující vůní citrónové trávy. To všechno pomáhalo mozku začít fungovat.
Cestou na autobus popoběhl, aby pořádně rozproudil krev, na zastávce si krátce zacvičil. Zdálo se, že nad neodbytnou potřebou spánku zvítězí.
Probral se na opačném konci města, když se řidič lehce dotkl jeho ramene a upozornil ho, že je na konečné.
„Do háááááje!“

Moc toho nenaspala, ale její tělo reagovalo na dvojité espresso překvapivě dobře. K tomu trocha ovesných sušenek s kandovaným ovocem, větrový bonbón, hroznový cukr do kabelky a mohla vyrazit.
Autobus měl zpoždění, a tak si u sloupku protáhla končetiny a přečetla něco málo z Moderní traumatologie, než se jí začala klížit víčka. Mocně zívla, odložila časopis a podívala se na hodinky. Ten autobus se někde pořádně zasekl. Přijede pozdě.
„Do háje!“

Zabral až nad ránem a bylo s podivem, že dokázal vstát na zazvonění budíku. Promasíroval si opuchlé oči, na tři minuty vlezl pod studenou sprchu a během oblékání do sebe nalil energetický nápoj. Nechtěl se už vracet do ložnice a líbat Lunu na rozloučenou, tak jen naškrábal vzkaz na ledničku a tryskem vyrazil na autobus.
Byl už téměř u domovních dveří, když mu došlo, že nechal v kuchyni na stole telefon.
„Do háje!“ zaklel a vzal to po třech zpátky nahoru.

„Osmiletá dívka tonoucí v řece, na místě bez dechu a pulsu, provedli jsme resuscitaci, srdce naskočilo po třech minutách. Hypotermie, bradykardie 42, bez spontánního dýchání.“
Lily převzala od záchranné skupiny kartu a nasměrovala je na vyšetřovací sál 2. Cestou chytila za rukáv doktora McLaggena.
„Cormacu, pojďte se mnou.“
Přemístili pacientku na lůžko, Susan Bonesová jí okamžitě začala svlékat mokré oblečení a Hannah Abbottová zapojovala monitor životních funkcí. Denisa Creeveyová čekala na pokyny ohledně infúze a aplikace léků a mezitím připravovala intubační sadu a umělou plicní ventilaci.
Lily poslechla dívčiny plíce, zatímco doktor McLaggen prohlížel její ústní dutinu.
„Oboustranný plicní edém. Zaintubujeme ji. Dejte jí 12 miligramů suxamethonia a čtyřicítku Hypnodatu.“
„Horní cesty volné. Podejte mi pediatrický intubační set, tubus šest.“
„Susan, zavolejte ARO, až tu skončíme, rovnou ji převezeme.“
„Jsem uvnitř,“ zahlásil McLaggen, který právě hladce zavedl tracheální rourku a připevnil ji dívce k obličeji. „Připojuji ventilátor.“
Bonesová holčičku zakryla termodekou a poodešla k telefonu.
Lily zkontrolovala neurologické reakce.
„Zornice čtyři milimetry, reagují na světlo, okulocefalický reflex pozitivní. Reakce na bolest, Babinský negativní. Mozek vypadá, že to přežil. Naberte krev na ASTRUP a kompletní krevní obraz. Připojte infúzi s dopaminem, titrujte 0,3 miligramy za minutu.“
„Omlouvám se za zpoždění!“ ozvala se Hermiona, která vpadla do dveří a narovnávala si plášť. „Já normálně takhle pozdě nechodím, mívám i rezervu, jenomže autobus vůbec nepřijel. Musela jsem si vzít taxi.“
„V pořádku,“ mávla rukou Lily a kontrolovala údaje na srdečním monitoru. „EKG pravidelné. Začneme ji pomalu zahřívat. Hannah, zaveďte Foleyův katétr a vypláchněte močový měchýř teplým roztokem.“
Cormac McLaggen pro ověření správné intubace poslouchal dechové ozvy nad bránicí a přitom kradmo pozoroval, jak si Hermiona nervózně zastrkává za uši své neposlušné vlasy. Když jeho pohled zaznamenala, znervózněla ještě víc a nadto zčervenala.
„První den na pohotovosti?“ zeptal se, pověsil si stetoskop kolem krku, stáhl latexové rukavice a popošel k ní, aby jí narovnal identifikační kartu na klopě pláště.
„Ano. Ale už jsem tu párkrát byla. Když mě sem poslali z chirurgie.“
„Hmm. Prý se vám tam moc nelíbilo. Tak snad se vám tady bude líbit. Mimochodem, já jsem doktor Cormac McLaggen, pro přátele Corm.“
Podal jí ruku na stvrzení jakéhosi nového vztahu, o němž si nebyla jistá, zda o něj stojí. Přesto nabízenou pravici stiskla.
„Hermiona Grangerová, těší mě.“
„Hermiono, běžte na příjem, vezměte si z pořadače nějakou kartu a začněte pracovat,“ vyzvala ji Lily Potterová studeným hlasem. „Pokud si s něčím nebudete vědět rady, vyhledejte mě nebo stálého lékaře. Dnes mají službu doktor Diggory a doktor McLaggen. Než někoho propustíte nebo mu předepíšete medikaci, schválím to já nebo jiný stálý lékař.“
Hermiona nepotřebovala klást doplňující dotazy. Rychle odtamtud zmizela.
„Cormacu, brzděte,“ varovala ho Lily polohlasně, zatímco sestry předstíraly, že se věnují výhradně své práci.
McLaggen nasadil strojeně nechápavý výraz.
„A přestaňte se tvářit jako idiot. Víte dobře, kam mířím.“
„Nemám nejmenší tušení,“ pronesl medovým hláskem a zatvářil se jako andělíček. „Jestli už mě nepotřebujete, půjdu za svými pacienty.“

„Pětapadesátiletý muž, při pádu v koupelně si rozrazil hlavu a několik minut byl v bezvědomí, hypotenzní a bradykardický. Tržná rána na temeni.“
„Odvezte ho na trojku,“ rozhodl Snape, vzal si od mladé záchranářky kartu a ještě se ohlédl přes rameno, jestli neuvidí přicházet Harryho Pottera, než zabouchl dveře vyšetřovny.
„Říkal jsem jim, že mě sem nemusí vozit,“ spustil pacient, jen co Severus začal s prohlídkou hlavy. „Byla to pouze drobná nehoda, nic vážného. Uklouznul jsem na mokré podlaze.“
„Podle hloubky poranění to jako drobnost nevypadá. Hannah, zavolejte chirurgii.“
Sestřička nevypadala, že by se jí do toho nějak zvlášť chtělo.
„Pane Lovegoode, váš tlak je 85/50, tep 54, to nejsou obvyklé hodnoty. Míváte nízký tlak?“
„Mám ho nízký od té doby, co mi doktorka Potterová zakázala pít moje lektvary.“
„Lektvary?“
„Výluh z třezalky a prskavce, ženšenový nápoj s extraktem z jaguářích jater a svařená křídla brhlíka nejmenšího se semeny kakaovníku a listy koky.“
Doktor Snape ztuhnul během poslechu jeho srdce a zadíval se na něj kritickým pohledem.
„Jak dlouho jste ty nápoje užíval a v jakém množství?“
„Asi dva kalíšky denně po dobu tří měsíců.“
„Jaguáří játra obsahují velké množství retinolu. Předávkování se může projevit zvýšeným nitrolebním tlakem, který způsobuje bolesti hlavy, závratě, nechutenství, zvracení, poruchy vidění a mdloby. Stěžoval jste si doktorce Potterové na některý z těchto příznaků?“
„Byl jsem tu s tím, že mi tepe ve spáncích. Měl jsem vysoký systolický tlak. Dělali mi CT hlavy a nic nenašli. Tak mi řekli, ať přestanu pít ty lektvary.“
„A pomohlo vám to?“
„Upřímně řečeno moc ne. V hlavě mi pulsuje pořád, teď teda spíš za pravým okem. Ale už jsem si na to docela zvykl.“
„Žádné jiné obtíže nemáte?“
„Ne. Už jsem to říkal tomu mladému medikovi, co mě vyšetřoval před týdnem. Žádné bolesti zad, motolice, brnění končetin, nic takového.“
„Takže jste dnes opravdu jen uklouzl na mokré podlaze?“
„Ano.“
„Doktore Snape, chirurgie vám vzkazuje, ať si to zašijete sám,“ sdělila mu Hannah Abbottová se sluchátkem překrytým dlaní. „Prý mají dost vlastní práce a jestli je hodláte buzerovat kvůli bebíčku na kůži, měl byste vrátit diplom.“
Než se Severus stačil nadechnout, aby na vzkaz odpověděl, vrazil do dveří Potter.
„Moc se omlouvám, usnul jsem v autobuse. Co jsem prošvihl?“
„Nic jste neprošvihl,“ usmál se na něj sladce Snape. „Naopak. Jdete právě včas. Zašijete panu Lovegoodovi temeno a pak ho odvezete na radiologii. Hannah, objednejte prosím CT hlavy.“
Harry, naprosto šokovaný tím, že mu Snape ani nevynadal, si sám připravil chirurgické síto a okamžitě se chopil příležitosti napravit si dnešní reputaci.
„Dobrý den, pane Lovegoode, rád vás zase vidím. Teda, ono by možná bylo lepší, kdybych vás už neviděl. Chci říct, tady v nemocnici. Ehm. Copak se vám stalo?“
„Rozbil jsem si hlavu, když jsem vylézal ze sprchy. Mokrá podlaha.“
„Teď to trochu zaštípe,“ varoval ho Harry předtím, než mu vydezinfikoval okraje rány. „Doktore Snape, na recepci vás čeká paní Malfoyová a chce s vámi mluvit.“
Severus na to nic neřekl. Chvíli postál za Potterem, aby se ujistil, že odvádí kvalitní práci, a pak prostě odešel.

„Tobias je normálně úplně zlatý dítě,“ snažila se doktora Lupina přesvědčit matka pětiletého dítěte, které nebylo schopné se na moment zastavit. „Toby, pojď, pan doktor se ti podívá do krku.“
„Neeeeeeeeeeeee!“ zaječel chlapec a vyskočil na stůl, kde začal kopat do věcí.
Remus zajel s křeslem maličko dozadu, aby ho netrefila letící encyklopedie, ale jinak zůstával klidný. Kluka si nevšímal a nahlížel do karty.
„Toby! Okamžitě toho nech a slez dolů!“
„Paní O´Brianová, posaďte se prosím,“ vyzval ji pokojným hlasem Lupin a ukázal na židli. „Jak dlouho má váš syn potíže s jídlem?“
„Už je to třetí den. Ničeho se ani nedotkl!“
„Co pitný režim?“
„Pije vcelku normálně.“
„Co to znamená?“
„Tak dva litry denně dá určitě.“
„Dva litry vody?“
„Ne, on vodu nevezme do pusy. Pije jen limonádu.“
„Ovocnou limonádu?“
„Jo. Fantu, Sprite, někdy Coca-colu.“
Remus si povzdychl a promasíroval kořen nosu. Tobiase, který právě nalezl zalíbení ve vrhání pastelek do odpadkového koše, si nijak nevšímal.
„Některá barviva a konzervační látky obsažené v limonádách mohou způsobovat pokles koncentrace a zvýšenou svalovou aktivitu. Nápoje s kofeinem bych v tomhle věku opravdu nedoporučoval. Nicméně zpět k tomu, proč jste přišli. Zdá se vám, že má Tobias potíže s polykáním?“
„To si nemyslím.“
„Měl zvýšenou teplotu? Vyrážku?“
„Ne.“
„Dobrá, tak se na to podíváme. Tobiasi? Můžu na tebe mluvit? Vidím, že máš nějakou práci,“ okomentoval doktor Lupin chlapcovu výrobu koulí z informačních letáků o cukrovce. „Trefíš se tím támhle do toho koše?“
Tobias okamžitě přesměroval svou energii naznačeným směrem. Zatímco házel koule do koše, Remus se ho vyptával.
„Bolí tě v krku, Tobiasi?“
„Ne.“
„A někde jinde?“
„Ne.“
„To je dobře,“ usmál se Remus. „Mě bolí úplně všechno a to je teprve ráno. Povíš mi, co ti maminka dává k jídlu? Co jsi měl třeba dnes ke snídani?“
„Nic. Dala mi v autě sušenku. Nesnědl jsem ji.“
„Aha. A včera k večeři?“
„Jogurt. A koláč.“
„A to jsi taky nesnědl?“
„Ne!“
„Nechutná ti koláč?“
„Ne!“
„A co ti chutná?“
„Nevím. Koláč ne.“
„Žádný koláč?“
„Ne, žádný koláč!“
„Dobře. Tobiasi, rád bych ti sáhl na krk a zkontroloval, jestli jsou v pořádku uzliny. To jsou takové malé uzlíky tady po stranách. Jsou tam proto, aby zachytávaly bakterie. Když jsou zvětšené, znamená to, že je těch bakterií v těle hodně a tělo se musí léčit.“
Chlapec ztuhnul, ale nebránil se, když k němu Lupin natáhl ruce.
„Jenom sem takhle položím prsty. Bezvadný. Jsi šikulka... A otevřeš pusu, abych se mohl podívat ještě dovnitř? Když ji otevřeš hodně, jenom tam nakouknu a posvítím si na to touhle baterkou. Nebudu ti tam nic strkat. Žádné špachtličky, lžičky, nic podobného. Jen světlo z baterky.“
Tobias na nej vyplázl jazyk.
„Super. Ještě víc ho vyplázni. To je ono. Prima. Takže, paní O´Brianová, v ústech ani krku nevidím nic, co by bránilo příjmu potravy. Měl Tobias někdy dřív s jídlem problémy?“
„Ani bych neřekla.“
„Dobrá, čili tři dny trvající nechutenství, bez teploty, bez bolestí, pitný režim nenarušený. Váš syn se mi zdá po tělesné stránce v pořádku.“
„Co tím chcete říct?“
„To, že děti v tomhle věku bývají vybíravé a mívají období, kdy nechtějí jíst prakticky nic. Neshledávám na tom žádnou patologii.“
„Takže co mám teda dělat?“
„Doporučuju vynechat limonády, které kvůli nadměrnému obsahu cukru snižují apetit, a začít Tobiasovi nabízet nové věci. Děti jsou občas znechucené z toho, jak jim rodiče dávají pořád stejné jídlo. Stejně to vypadá, stejně to chutná, prostě opruz. Zkuste zapojit fantazii a uvařit Tobiasovi pořádnou večeři. Kdyby problém přetrvával, přijďte a můžeme pátrat po dalších možných příčinách. Tak co, Tobiasi? Dal by sis dnes k večeři špagety s dobrou omáčkou a trochou kouzelných bylinek?“
Malému chlapci zasvítily oči.
„Mami, my máme doma kouzelné bylinky? Proč jsi mi to neřekla?! Kde je máme?“
Lupin se usmál, pohladil kloučka po vlasech a vyprovodil ho i s maminkou na chodbu.
„Myslím, že to půjde,“ řekl, rozloučil se s paní O´Brianovou stisknutím ruky a protože u recepčního pultu zahlédl Rona Weasleyho klábosit s doktorkou Tonksovou, omluvil se čekajícím pacientům a zamířil k němu.
„Nazdárek!“ zahlaholila Tonksová a zamrkala na něj.
„Zdravím, Doro. Rone, bavíte se dobře?“
„No, jo, poměrně dobře. Tonksová mi právě vykládala, jak na medině rektálně vyšetřila pacienta, kterej přišel se zlomenou rukou, protože si vzala špatnou kartu. A že se ten chudák vůbec nebránil, jelikož se ukázalo, že je to jedna z jeho oblíbených praktik.“
„Pozvala jsem ho pak kafe, ale nic z toho nebylo. Dával přednost starším ženám.“
„Ptal jsem se proto, že už jste měl půl hodiny pracovat,“ přerušil jejich žertování Lupin a tvářil se na své poměry nezvykle přísně.
„Zapomněl jsem si doma telefon a ujel mi autobus.“
„To ale nevysvětluje, proč tu stojíte s kávou v ruce a posloucháte rádoby vtipné historky, že?“
„Špatně ses vyspal?“ zjišťovala Tonksová, jakmile Ron odešel do čekárny najít si prvního pacienta. „Sjel jsi ho jak malýho parchanta.“
„Nemá žádnou disciplínu,“ postěžoval si Lupin. „Z osmnácti povinných zákroků jich za tři měsíce provedl sotva polovinu. Ale zdá se, že mu to nijak nevadí.“
„Je to student! Vsadím se, že jsi nebyl jinej.“
„Víš, že už ani nevím. Ty doby jsou vzdálené miliardy let.“
„Hmm... Nechceš zajít na kafe, až tu skončíš?“
„Jen na kafe?“
Tonksová se rozesmála a pohodila žvýkačkově růžovými vlasy.
„Jestli jsi na starší ženský, tak to může bejt jenom kafe.“
„Ve tři mám padla. Chceš zajít do Venice?“
„Jasně. Tak ve tři na parkovišti sanitek?“
Remus přikývl a s úsměvem vyrazil odbavovat lidi v čekárně.