Cesta do hlubin vodníkovy duše

Duševní rozjímání je v posledních letech těžké. Otcova duše ve mně napáchala nedozírné škody. Moje a jeho vzpomínky jsou propletené a zatímco mými vede poměrně slušná, i když někdy trnitá, cesta, procházet těmi jeho je jako brodit se smrdutým močálem za temné noci. Za každým pokřiveným trním číhá smrt. Nikde ani světélko naděje, nikde ani paprsek slunce. Jen temnota, bolest a zároveň škodolibá radost a touha po moci. Občas, to aby cestovatele zmátla, se na cestě močálem objeví světlo bludné. Někde probleskne okno do mých vlastních vzpomínek, světlo na konci tunelu. Ale čím déle jsem s otcem, tím vzdálenější je.