Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.
"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
*slzička*
Rya
*slzička*
Být vojákem je lepší než dřít
Dede
Být vojákem je lepší než dřít někde v hospodářství - dokud nedojde na boj, bolest, noční můry a smrt.
Moc pěkné...
Být vojákem je lepší než dřít
Dede
Být vojákem je lepší než dřít někde v hospodářství - dokud nedojde na boj, bolest, noční můry a smrt.
Moc pěkné...
:((
Elluška
:((
Dojemný a z tý první části je cítit, jak z toho není úniku.
Jak dlouho tam přežili, chudáci...
Hezké a smutné zároveň.
Elrond
Hezké a smutné zároveň.
Krásné! Aspoň něco dobrého z
Tenny
Krásné! Aspoň něco dobrého z té války vzešlo. *utře slzičku*