17. kapitola: Přiznání

Na urgentním příjmu panoval neobvyklý klid. Hagrid s Hannah Abbottovou popíjeli na recepci ledový čaj s citrónem, z rádia hrál Bob Marley a doktorka Potterová trpělivě vysvětlovala dvanáctiletému astmatikovi, jak má používat inhalátor. Žádné hromady nevyřízených karet v pořadačích, žádný spěch, žádný křik.
„Jestli tohle není ticho před bouří, tak nevím,“ prohodil doktor Diggory a zapadl do lékařského pokoje, aby si v klidu uvařil kávu.
„Jestli je tohle ticho před bouří, tak si ho náležitě užiju,“ pravila doktorka Johnsonová a chystala se tam vejít také, když periferním pohledem zaregistrovala známou tvář.
Otočila hlavu směrem k výtahům a uviděla chodbou kráčet svou dobrou přítelkyni, doktorku Bellovou. Ztuhla. Vzpomínka na jeden konkrétní prosincový den, kdy ji viděla naposledy, znovu ožila a vyvstala před ní jako mrtvola ze zarostlého hrobu.
„Katie! Ahoj!“
Bellová se před ní zastavila a na rtech jí zahrál velmi rozpačitý úsměv. Lem trička pod bílým pláštěm vytáhla výš, aby si byla stoprocentně jistá, že Johnsonová nezahlédne jizvu po tracheotomii, která ještě zdaleka nevybledla.
„Ahoj, Angelino. Jak se máš?“
„Na totéž jsem se tě ptala už asi v pěti esemeskách. Ani jednou jsi mi neodpověděla.“
„Jo. Promiň. Není to snadný.“
„Jasně. Hm, takže už ses vrátila?“
„Jo, ale dělám teď na radiologii. Nesu nějaký snímky doktoru Snapeovi.“
„Nechceš potom zajít do kantýny? Máme tu nezvyklý klídek.“
„Proč ne, ráda. Můžeme se tam sejít za dvacet minut.“
Zmizela dřív, než se s ní stačil dát do řeči někdo další.
„Nebyla to naše Katie?“ nadskočil Hagrid, který si všiml tmavého culíku mezi dveřmi čtvrté vyšetřovny.
Hannah obrátila pohled naznačeným směrem, nikoho už ale nezahlédla.
„Katie tady už nepracuje, ne?“
„Pracuje,“ odpověděla doktorka Potterová, která si přišla pro poslední zbývající kartu v přihrádce s nevyřízenými případy. „Alice Longbottomová si ji vzala na radiologii.“
„Aha. Že vo tom nic nevíme,“ zabručel Hagrid.
„Taky vám do toho nic není, že?“ ozval se mu za zády studený hlas. „Založte tyhle snímky do karty pana Cadogana.“
„Provedu, doktore Snape,“ kývl Hagrid, odložil nedopitý drink a natáhl se pro desky v jeho rukou.
„Seve, měl bys chvilku?“ oslovila ho Lily a ukázala na prázdnou vyšetřovnu č. 7.
„Jistě.“
Jakmile za nimi zaklaply dveře, Lily se přestala usmívat.
„Harryho dneska ráno převezli na plicní, už není infekční.“
„To je skvělá zpráva. Proč se tak mračíš?“
Opřela se zády o vyšetřovací lůžko a překřížila paže na hrudi.
„Nejde o Harryho.“
„A o co tedy jde?“
„Nemám kde bydlet,“ vysypala ze sebe náhle a dál už to bylo, jako když zvednete stavidla. Slova se z ní valila proudem, nezadržitelně, občas až nesrozumitelně. „James požádal o rozvod, já souhlasila a odstěhovala se k Petunii, ale neřekla jsem jí, že se rozvádím, místo toho jsem jí nakukala, že v našem domě probíhá rekonstrukce, nevím proč, asi proto, že jsem se styděla přiznat, že mě James podváděl s plastikovou blondýnou a teď s ní čeká dvojčata, prostě jsem jí to neřekla, jenomže ta plánovaná rekonstrukce už skončila a mně došly výmluvy a taky mi Dursleyovi příšerně lezou na nervy, ten jejich Dudlánek je fakt poděs, šílenějšího spratka by sis musel vymyslet, čili jsem si dneska ráno sbalila kufry a odešla. Potíž je, že jsem během svého pobytu u nich nebyla schopná najít si nové bydlení, tudíž nemám kam jít. Myslíš, že bys mohl –“
„Ovšem. Po službě tě odvezu k sobě. Kde sis nechala věci?“
„Nacpala jsem je do tří nepoužívaných skřínek.“
„Fajn. Tak tě přestěhujeme.“
„Děkuju ti, Seve. Jsi poklad.“
Její tělo na moment vyslalo signál, že bude následovat objetí, pak ale zničehonic ucouvla a nervózně zamávala pažemi.
„Bydlení v hotelu je moje noční můra.“
„V tom případě nebudu zmiňovat, že můj byt vypadá jako hotelový pokoj... Lily, nezlob se, už musím jít. Mám na oddělení pacienta, kterého musím připravit k operaci, a za hodinu a půl jdu na sál. Uvidíme se později.“
„Jasně. Určitě. Utíkej. A ještě jednou děkuju.“
„Za málo. A mimochodem, je mi líto, co se mezi vámi stalo.“
Ještě dvě minuty poté, co odešel, stála Lily na místě jako vrostlá do země a přemítala, jestli ji víc těší nebo rozčiluje upřímnost, s jakou vyjádřil lítost nad rozpadem jejího manželství. Byla by přísahala, že tu zprávu okomentuje vydatnou porcí sarkasmu, okořeněnou typickou škodolibostí a chutnající po špatně skrývaném pocitu triumfu. Nic takového však nepřišlo. V jeho hlase opravdu zazníval soucit.

Angelina zvolila stůl co nejdál od ostatních. Katie vypadala, že má nervy na pochodu, když procházela přeplněnou jídelnou.
„Jak dlouho už jsi zpátky?“
„Necelý týden.“
„A zvládáš to?“
„Jo. V rámci možností. Snažím se zůstávat na oddělení, pokud to jde.“
„Vyhýbáš se nám proto, že se stydíš za to, co se stalo?“
„Ty by ses nestyděla?“ vrátila jí to Katie tvrdě. „Pokaždý, když vidím někoho, kdo mi tu zachraňoval život, je mi vrcholně trapně.“
Angelina chvíli mlčela a hrála si se slánkou.
„Všichni někdy měli slabou chvilku,“ řekla potom.
„Já ale neměla žádnou slabou chvilku, Angie. Sebevraždu jsem plánovala. Chtěla jsem umřít a jediný, co mě mrzí, je, že jsem to zpackala a přidělala vám starosti.“
Angelina nemohla uvěřit svým uším. Zírala na Katie jako na nějaký přízrak. Sousto musaky jí spadlo z vidličky zpět do talíře.
„Panebože, Katie. Proč?“
„Protože,“ začala Katie zvýšeným hlasem, který náhle ztlumila do pouhého šepotu, „už jsem to nemohla vydržet. Člověk, kterýho znám, mi ublížil. Když jsem mu po druhý schůzce oznámila, že třetí už nebude, začal bejt dotěrnej a nedal se ničím odradit. Nakonec se mi vloupal do bytu, uspal mě a znásilnil. Asi bych nic nevěděla, kdyby se neprojevila moje intolerance propofolu. Po dvou minutách jsem se probrala, uprostřed toho všeho. Nejdřív jsem chtěla otevřít oči a začít se bránit, ale pak jsem dostala strach. Podle čichu jsem poznala, o koho jde. Dál jsem předstírala narkózu a modlila se, ať si nevšimne, jak se mi dělá zle.“
„Kriste Ježíši,“ vydechla Angelina. Na rozdíl od Katie se jí do očí tlačily slzy. „Chceš mi říct, že ten chlap ještě pořád běhá na svobodě?“
„Jo. Nešla jsem s tím na policii, nikdo mě nevyšetřil, důkazy neexistujou. Prostě jsem neměla sílu to řešit, takže má štěstí a já smůlu.“
„Katie, tohle je ale vážné, vždyť by to klidně mohl zopakovat. Mohl by to udělat někomu jinému. Měla bys to oznámit.“
Katie nic neříkala a tvářila se skepticky, zatímco se přehrabovala vidličkou ve svém salátu. A Angelina si právě něco uvědomila.
„Říkala jsi, že použil propofol? On ti píchnul injekci?“
Katie přikývla.
„Je to zdravotník? Doktor?“
Katie dál mlčela.
„Pracuje tady u nás?“ naléhala Angelina.
„Hele, už musím běžet, nebo bude Longbottomová nadávat. Taky chtěla jít na oběd.“
Zvedla se, hodila krabičku se zbytkem salátu do koše a otočila se k odchodu.
„Katie, počkej! Ještě ti zavolám, ano? Probereme to?“
„Asi spíš ne,“ odpověděla přes rameno a slabě se usmála. „Nech si to pro sebe, Angie.“

Lily právě vyšetřovala ženu s arytmií, když doktorka Johnsonová zaklepala, vešla a v obličeji měla výraz někoho, kdo potřebuje o něčem neodkladně hovořit.
„Beru vás na vědomí, doktorko Johnsonová,“ zahlásila, zatímco studovala elektrokardiograf. „Počkejte prosím na recepci, hned tam přijdu... Paní Crockfordová, to množství vykouřených cigaret se mi nelíbí. A vaše srdce má na to zjevně stejný názor.“
Angelina potichu zavřela a odešla.
Už zdálky bylo slyšet, jak se na recepci dobře baví. V hloučku za pultem stáli doktor Diggory s doktorkou Changovou z neurologie, sestřičky Susan a Hannah, zdravotní bratr Hagrid a doktor McLaggen.
„Nejhezčí zadek má Grangerová,“ zaslechla právě Cormaca a s připojením k téhle debatě nijak nespěchala. Zvolnila krok, aby unikla dalším perlám z jeho úst. Ten chlap bohužel mluvil tak nahlas, že všechna její snaha vyšla naprázdno. „Problém je, že není tolik příležitostí, jak se jím pokochat. Třeba bychom ji mohli nechat vyměnit žárovky v kuchyňce nebo tak něco. Musela by vylézt na štafle a –“
„Ty jsi děsný prase, McLaggene,“ pokárala ho naoko Changová a přitiskla se blíž k Diggorymu. „Mimochodem, pánský pozadí se tu ještě neprobíralo. Kdo má podle vás nejvíc sexy zadek?“
„Snape!“ vypálily jednohlasně Susan i Hannah a obě se začaly chechtat.
„On snad někdy odkládá plášť, abyste to mohly takhle zhodnotit?“ zapochyboval Diggory. „Já ho bez něj snad v životě neviděl.“
„To, co doktoři nevidí, sestrám se vidět poštěstí,“ zamudrovala Susan. „Denisa už ho viděla i ve sprše.“
„Cože?“ Cormac vyprskl ledový čaj na příjmový pult. „To ale muselo být tenkrát, když to byl ještě Denis, ne?“
„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou Susan. „Loni v létě. Přivezli nám ty tři utopence z požární nádrže a Bellová pro něj nechala poslat. Denisa za ním vlezla až do sprchy.“
„A co říkala?“ zajímalo Changovou.
„Co by asi tak Denisa mohla říkat,“ odfrkla Susan. „Je stejně kožená jako on, takže žádný podrobnosti neznáme.“
„Za mě stejně vítězíš ty,“ prohodila Changová k Diggorymu a věnovala mu polibek do vlasů i okázalý stisk zadní části kalhot. „No, já se s vámi loučím, vážení. Bylo to příjemný rozptýlení a teď jdu zase na nějaký ty mozkový nádory. Mějte se!“
„Cho, stůjte!“ zarazila ji doktorka Potterová, která právě přicházela chodbou. „Harry se ptal na pana Lovegooda. Víte o něm něco? Prý ho teď máte v péči.“
„Ano, pan Lovegood u nás před měsícem podstoupil úspěšnou resekci glioblastomu a teď chodí na gama nůž. Víc by vám asi pověděli na radiologii. Myslím, že se o něj stará Katie Bellová.“
„Díky za info,“ usmála se Lily a obrátila pozornost k Angelině. „Chtěla jste se mnou hovořit?“
„V soukromí, prosím,“ odpověděla Angelina. „Je někdo na lékařském pokoji?“
Potterová prolétla očima spolek na recepci.
„No, očividně je tam teď volno. Tak pojďte.“
Obě ženy vešly dovnitř, Lily zabouchla a zamířila ke kávovaru.
„Dáte si taky něco?“
„Ne, díky. Doktorko Potterová, Katie se mnou dnes mluvila a to, co mi řekla, je dost znepokojující.“
Lily si nachystala malý šálek a stiskla tlačitko s nápisem ristretto.
„Ano? Já vás poslouchám.“
„Pověděla mi o tom, co se jí stalo. A teď nemám na mysli pokus o sebevraždu, ale důvod, proč to udělala.“
Lily ztuhla. Nechala kávu kávou a otočila se k Angelině čelem.
„Co vám řekla?“
Angelina na pár okamžiků zaváhala. Věděla, že Katie v jistém smyslu zrazuje, když o tom vykládá třetí osobě, jenomže charakter té zprávy byl podle jejího mínění tak závažný, že o tom jednoduše nedokázala mlčet.
„Stala se obětí znásilnění.“
„Proboha.“
„Tím to bohužel nekončí. Způsob, jakým pachatel postupoval, ukazuje, že by se mohlo jednat o lékaře. O někoho odsud. Katie přiznala, že ví, kdo to byl, ale má strach vypovídat.“
Lily si zakryla ústa dlaní. V očích se jí zračila prapodivná směsice emocí, v níž se Angelina příliš nevyznala.
„Naznačujete, že to mohl provést některý z našich kolegů? Nějaký doktor z urgentního?“
„Byla bych jedině ráda, kdybych se mohla mýlit, ale –“
„– jste přesvědčená, že se nemýlíte.“
„Je to úvaha, kterou zakládám na jejích slovech a několika indiciích. Požádala o přeložení na radiologii sama?“
„Ano. Podle doporučení psychiatra by teď měla zvolnit tempo a vyhýbat se stresu. Alepoň tak mi svoji žádost zdůvodnila.“
„Myslím, že se s tím člověkem nechce potkávat. Proto se zašila do suterénu.“
„Jestli je to pravda, měli bychom být obezřetní. Především ženská část personálu.“
„To ano. Možná by nebylo od věci ženy na našem oddělení varovat. Samozřejmě diskrétně a pouze obecně, aby nevznikla zbytečná panika.“
„Dobrá. Zařídím to. Jsem ráda, že jste za mnou přišla, Angelino.“

V šest hodin večer si Hermiona zapsala na recepci odchod a zamávala sestrám, které si právě předávaly službu a už se taky viděly doma.
„Nechceš někam hodit?“ nabídla Hannah Abbottová. „Dneska jsem tu autem a vezu i Susan.“
„Ne, díky. Pojedu autobusem. Pročítám si tam zkouškové otázky.“
„No jo, vždyť ty už máš za týden zkoušky, co?“
Hermiona se usmála, ještě jednou zamávala na rozloučenou a prošla automatickými dveřmi ven.
Když přecházela cestu a rozhlížela se, jestli něco nejede, uviděla na parkovišti Lily Potterovou se třemi objemnými zavadly, které doktor Snape nakládal do kufru svého auta. Oba se něčemu smáli, doktorka Potterová úplně zářila a on jí s neobvykle širokým úsměvem otevíral dveře spolujezdce.
V Hermioně se něco sevřelo, bolestně stisklo žaludek a vytlačilo vzhůru pachuť žluči.
Ani si nevšimla, že v jejích stopách někdo kráčí, dokud se jí neobjevil po boku.
„Hermiono...“
Leknutím vypískla a uskočila.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit. Jedete domů?“
„Doktore McLaggene, já nechci, abyste mě doprovázel.“
„Proč okamžitě přecházíte do útoku?“ protáhl ublíženě. „Udělal jsem vám snad něco? Čím jsem si zasloužil tu vrchovatou míru opovržení a antipatie?“
„Mám pocit, jako byste mě pronásledoval na každém kroku. Není mi to příjemné. Vlastně je mi to na obtíž. Já nemám v úmyslu posouvat náš vzájemný vztah z pracovní roviny do čehokoli osobního.“
V jeho tváři na okamžik zahlédla kromě nádechu červeně i krátký záblesk zuřivosti. To stačilo, aby se jí v hlavě rozsvítila varovná kontrolka. Okamžitě se otočila, rychlým krokem došla zpátky do budovy nemocnice a zavolala směrem k recepci.
„Hannah, máš ještě místo v autě? Rozmyslela jsem si to. Budu ráda, když mě vezmeš.“