41. kapitola: Krvácení

„Dobré ráno, doktore Snape,“ popřála vrchní sestra Parvati Patilová, položila mu na stůl hromádku karet, tři obálky, dva časopisy a talíř s pěti skořicovými lívanci.
Snape odložil rentgenový snímek plic, který právě studoval, a zamračil se.
„Já si na dnešek objednal snídani?“
„To je malá pozornost,“ vysvětlila s tajemným úsměvem a otočila se k odchodu.
„Pozornost od koho?“ chtěl vědět, ale odpovědi už se nedočkal.
Patilová zmizela, aniž by mu věnovala zpětný pohled.
Nasadil si brýle, rychle pročetl dopisy, časopisy schoval do šuplíku a začal se probírat kartami pacientů. Na vršku ležela složka Ginny Weasleyové.
Přijali ji dnes v noci. Na ambulanci bez komplikací, tlak v normě, moč bez nálezu, krevní obraz dobrý, kontrakce po pěti minutách, plodová voda neodtekla, srdeční tep dítěte 155, poloha hlavičkou, hrdlo otevřené na 8 centimetrů.
Umístili ji na porodní sál. Žádné zvláštní přání neměla, nikdo ji nedoprovázel. Prý dorazila taxíkem.
Neočekával, že by ho k tomuhle případu zavolali. Slečna Weasleyová nebyla žádná křehká květinka, ani žena, kterou by fyzická bolest paralyzovala, proto nepředpokládal, že by využila možnosti epidurální anestézie.
Během noci byl na Jednotce intenzivní péče klid. Sestry s přehledem zvládaly, službukonající lékaři hráli v odpočinkové místnosti karty. On sám se v jednu hodinu ráno natáhl na pohovku, aby se trochu prospal.
Krátce po třetí ho probral telefon. Volala porodnice, aby si pospíšil k resuscitaci novorozence. Žádné podrobnosti nesdělili, pouze číslo sálu.
Když tam vešel, Ginny Weasleyovou registroval jen periferně. Zaznamenal, že leží v Trendelenburgově poloze, překrytá sterilními rouškami a její tělo má křídově bílou barvu. Všiml si doktorky Bonesové, která zřejmě vedla porod a která teď soustředěně pracovala s chirurgickými nástroji. Po louži krve na podlaze málem uklouzl, protože té si nevšiml. Jeho pozornost přitahovalo temně fialové dítě, které leželo ve vyhřívaném boxu tiché a nehybné.
Sestra Myrtle mu dvěma prsty pravé ruky stlačovala sternum do hloubky dvou centimetrů, zatímco levou rukou ho prodýchávala pomocí AMBU-vaku se speciální, novorozeneckou obličejovou maskou.
Snape přiložil stetoskop k drobnému hrudníku. Poslouchal srdeční ozvy i odpověď dýchacích cest na profukování a sám u toho nedýchal, aby slyšel opravdu čistě.
„Komorová fibrilace. Nepřestávejte s masáží. Plíce jsou v pořádku. Airway bez překážky. Šňůra kolem krku?“
„Ne. Ruptura placenty.“
Natáhl do stříkačky epinefrin a nejtenčí dostupnou jehlou provedl vpich do žíly na temeni hlavy. Pak převzal AMBU-vak a pomáhal dál zajišťovat funkci plic.
„Proč nešel císařem?“
„Došlo k tomu, když už byl v porodních cestách. Nikdo to nečekal.“
„Jak dlouho je bez pulsu?“
Myrtle se podívala na hodinky.
„7 minut, co spadly ozvy na monitoru, 5 minut od vytažení. Bonesová musela použít kleště.“
„To není tak hrozné,“ mínil Snape, levou rukou sáhl pro diagnostickou svítilnu a zkontroloval chlapci zorničky. „Reakce na světlo. Tak pojď, to zvládneš. Jsi bojovník. Zaber. Tak zaber.“
„Srdce bije!“ vykřikla Myrtle, jakmile pod prsty ucítila protipohyb.
„Spontánní dýchání,“ zahlásil Severus, odložil AMBU-vak a ověřoval sílu obnovených životních funkcí nejprve přiložením hřbetu dlaně k ústům, která se teď šklebila a kroutila, a poté stetoskopem, jímž ke své nesmírné úlevě zachytil rychlý sinusový rytmus. „Cyanóza ustupuje, kapiláry se plní. Máme ho u sebe. Zabalte ho do deky, připojte na monitor a odeberte krev z paty. Já zatím zajistím žilní vstup. Převezeme ho na novorozeneckou JIPku, pozorování nejméně 12 hodin. Ostatně pochybuji, že by se o něj matka dokázala postarat dříve.“
Zavedl infúzní kanylu do místa, kam před pár minutami aplikoval epinefrin, zafixoval ji tak, aby si ji dítě nechtěně nevyškublo, a všechny provedené úkony zaznamenal do karty, kterou zasunul do držáku pojízdného boxu. Myrtle ho převinula teplou dekou, na hlavu mu nasadila čepičku, připojila monitor srdeční aktivity a pipetou odebrala vzorek kapilární krve. Pak mu k zápěstí připnula plastový náramek, na jehož štítek úhledným písmem napsala: Weasley, 15. 8. 2005, 3:15.
„Jak to vypadá?“ zeptal se Snape doktorky Bonesové a konečně si pořádně prohlédl Ginny.
Zdálo se, že je částečně při vědomí a zároveň někde daleko, kde se snaží ukrýt před příšernou bolestí. Zavřená víčka se jí chvěla a z koutků očí volně vytékaly slzy.
„Placenta je na hadry. Pořád to krvácí. Už dostala dvě jednotky svojí skupiny.“
„Nechcete ji uspat? Mně tedy revizi uteru nikdy nedělali, čili nemohu soudit, nicméně se domnívám, že by to pacientka ocenila.“
„Chtěla jsem počkat, jak to dopadne s děckem. Pro případ...“ Zbytek věty nechala viset někde ve vzduchoprázdnu, odhodila na zem použité tampóny, z tácu sebrala kyretu a už se zase soustředila výhradně na práci za sterilním plátnem.
„Rozumím,“ kývl Severus, naklonil se k Ginny a stiskl jí rameno. „Slečno Weasleyová? Ginny? Vnímáte mě?“
„Vy se vždycky objevíte, když je člověku nejhůř, co?“ zamumlala. „Jak je na tom můj syn?“
„Žije. Odvezeme ho na intenzivku, kde ho budeme monitorovat, ale troufám si tvrdit, že už se obejde bez dalších zásahů.“
„Díky. Mockrát díky.“
Na víc už se nezmohla. Vypadala, že každou chvíli ztratí vědomí i bez jeho intervence.
„Doktorka Bonesová musí vaše krvácení řešit chirurgicky. Bude nejlepší, když vás teď uspím. Souhlasíte?“
Ginny vydala zvuk, který se dal považovat za vyjádření souhlasu a který plynule přešel ve zmučené zakňourání.
Snape odběhl do skříňky s léky, vrátil se k ní a během třiceti sekund už jí do kanyly v předloktí aplikoval etomidát. Ginny bezprostředně usnula.
„Tlak 70/50. Jak dlouho vám to potrvá?“ obrátil se na Bonesovou.
„Nevím,“ přiznala. „Nevylučuji možnost hysterektomie. Juliane!“ houkla na asistující sestru. „Zavolejte na operační, ať nachystají sál. Bude lepší, když ji převezeme nahoru.“
„Dobrá, pojedu s vámi,“ rozhodl Snape a pomohl Ginny připravit na převoz. „Juliane, ať připraví 3 vaky A+, 2 jednotky erymasy a plasmu.“
Strávili na sále bezmála hodinu a půl. Doktorce Bonesové se dělohu zachránit nepodařilo. Severus pár minut po operaci probudil Ginny z narkózy, nechal si zodpovědět tři jednoduché otázky pro kontrolu kognitivních funkcí, ujistil ji, že je z nejhoršího venku, a pak ji osobně umístil na Jednotku intenzivní péče, kde už zase nerušeně spala.
„Parvati, až se slečna Weasleyová probere, pošlete mi zprávu na mobil.“
Staniční přikývla, seznámila se s kartou a zaúkolovala dvě své podřízené ohledně dávkování léků a výměny vložek.
„Odcházíte?“
„Ještě ne. Zůstanu na vizitu a pak pojedu domů.“
Teď na digitálních hodinách v jeho kanceláři svítilo 8:37. Podle posledního záznamu v kartě měla Ginny Weasleyová stabilní tlak 100/75, tep 85, dostávala infúzi fyziologického roztoku s deseti miligramy morfinu, kyselinu askorbovou a intramuskulární injekci vitamínu D. Pooperační krvácení v mezích normy, diuréza 150 mililitrů.
Na stole se rozezvonila pevná linka. Zvedl sluchátko a automaticky očekával hlas některé z intenzivních sester. Měkký baryton Bartyho Crouche ho zarazil.
„Jste tam, doktore Snape?“
„Ano, promiňte. Co jste potřeboval?“
„Doktor Riddle si přeje s vámi dnes povečeřet. Zamluven je stůl U Hada a Koruny. Jedná se o formální setkání s několika vybranými hosty. Vím, že jste po noční službě, ale –“
„Samozřejmě. V kolik?“
„V sedm.“
„Budu s tím počítat. Prozradíte mi důvod setkání?“
„Jistě. Jde o rozšiřování služeb kliniky. Doktor Riddle bude konkrétnější.“
„Fajn. Budu se těšit.“
„Máte na co. Jako hlavní chod se budou podávat ústřice champagne.“
Severus vyjádřil zdvořilostní potěšení a zavěsil. Dokázal si představit tisíc příjemnějších variant úterního večera. Třeba akutní návštěvu zubní pohotovosti.
Do dveří znovu nakoukla Parvati Patilová.
„Doktore, Weasleyová je vzhůru. A přijela za ní matka.“
Snape si hlasitě povzdychl, zvedl se z křesla a zamířil do lůžkové části gynekochirurgického křídla, na pokoj intenzivní péče.
Molly Weasleyová stála u postele a drtila dceřinu ruku ve své dlani. Tvář měla zarudlou a mokrou od slz. Celá její postava působila dojmem, že se buď sesype nebo vybuchne.
„Nechápu, proč mi nikdo nedal vědět, co se děje! Jsem přece její matka! Měla jsem právo být informována!“
„Dobrý den, Molly,“ přešel její rozčilení Severus a volným krokem přistoupil k lůžku, aby Ginny zkontroloval. „Vaše dcera si nepřála nikoho kontaktovat a my jsme její přání respektovali. Předpokládám, že vás sem přivezl Artur?“
„Kdyby tu nepracoval, tak ani nevím, jestli žijí! Kde je dítě?“
„Na JIPce. Porod doprovázely komplikace, kvůli kterým jsme museli resuscitovat. Apgar 0-6-9. Teď je stabilní a snad už si to nejhorší ve svém životě vybral.“
„Pro Boha živého!“ zavyla Molly a schovala obličej do dlaní. „Pro Krista pána!“
„Kaple je v přízemí,“ ucedil Snape a otočil se na Ginny. „Jak vám je?“
„Mizerně. Je mi šoufl.“
„Nutkání na zvracení se někdy po propofolu objevuje. Za pár hodin by mělo vymizet. Jak velké máte bolesti?“
„Dá se to vydržet. Kdy můžu vidět syna?“
„Jestliže už se na to cítíte, můžeme ho nechat přivézt. Dám vědět na neonatologii. Jen byste zatím neměla kojit, dokud jste na opiátech.“
„Dostává umělé mléko?“ naježila se Molly.
„Pokud vím, tak nedostává žádné mléko,“ odpověděl nuceně klidným hlasem Severus. „První tři dny má zralý novorozenec dostatečnou zásobu živin, aby přežil bez jakékoli výživy. Zdejší sestry mají jasné instrukce vyčkat, dokud matka dítěte nezačne kojit.“
„Jestli ale zůstane na morfinu další dva dny...“
„Vaše dcera jistě nebude na morfinu déle než do zítřka. Zvládá to obdivuhodně. Viděl bych to tak, že po čtyřiadvaceti hodinách přejdeme na neopioidní analgetika a umístíme ji na pokoj s možností péče o dítě. Moje sestry už se postarají, aby se postavila na nohy co nejdřív.“
Parvati Patilová, která právě u vedlejšího lůžka vyměňovala infúzní vak, na Molly přátelsky mrkla.
„Nechcete sem vnuka přivézt sama?“ navrhla. „Zavolám na JIPku, že si tam pro něj přijdete.“
„Jak se vůbec jmenuje?“ vypálila Molly. „Už jsi ho pojmenovala?“
„Ještě ne,“ pípla Ginny a zrudla na chlup stejně jako její matka.
„Měla bys mu dát jméno, ať ho neoslovujeme dítě. Vždyť je to tak neosobní. Víš, co jsme s tatínkem navrhovali. Bylo by moc hezké, kdyby se jmenoval po Fabianovi. Když jsi byla malá, byla jsi jeho nejoblíbenější neteřinka.“
„To asi nebylo tak těžký, když jsem byla jediná holka v rodině, co? Ne, mami!“ zastavila ji Ginny, když si všimla, jak se zuřivě nadechuje. „Tohle je moje rozhodnutí a já na něj potřebuju čas. Musím si to pořádně rozmyslet.“
„Proboha, tohle jsi měla mít rozmyšlené už dávno! Jak mu teď mám říkat?“
„Říkej mu, jak chceš, stejně z toho ještě nemá rozum. Hlavně už ho přivez. Chci ho vidět.“
Molly něco zabrblala a zmizela na chodbě.
Ginny se naléhavě zadívala na doktora Snapea.
„Prosím, neříkejte jí to. Ani tátovi. Neříkejte to nikomu, prosím.“
„Netuším, o čem mluvíte.“
„Přece o tom, že je to Harryho syn. Víte, já nechci, aby si myslel, že má vůči nám nějakou povinnost. Nechci mu komplikovat život.“
„Slečno Weasleyová, jsem tu od toho, abych vám pomohl zotavit se. Nic víc, nic míň. Své osobní problémy si vyřešte sama. Nadto jsem vázán lékařským tajemstvím. Doufám, že nepochybujete o vážnosti, s jakou k němu přistupuji?“
„Díky, doktore Snape.“
„Za málo. Kdybyste cokoli potřebovala, řekněte sestrám. Já teď odcházím domů, musím vyvenčit psa. Hlavně hodně spěte.“

Stůl U Hada a Koruny byl obsazen sedmi lidmi, mezi nimiž nebyla jediná žena. To Severuse nepřekvapovalo. Riddle se nikterak netajil svým postojem k opačnému pohlaví, jehož názory neuznával a jemuž přisuzoval pouhou reprodukčně-mateřskou roli. Lékařky na své klinice zaměstnával jen z důvodu genderové a politické korektnosti, kterými pohrdal také, avšak tlakem společnosti byl nucen je dodržovat. Thomas Riddle potřeboval být očima veřejnosti vnímán jako ctihodný a zasluhující respekt, a to se bez jistých ústupků neobešlo. V soukromí se ovšem obklopoval výhradně muži, a ti se také jako jediní mohli dočkat jeho důvěry – vrcholu jeho emocionálních dovedností, neboť přátelství byl pro Thomase Riddlea jen jakýsi abstraktní pojem, jehož praktickou stránku nikdy nepochopil. K osobní spokojenosti mu vždy stačily výhodné známosti, kolegiální a obchodní vazby, protislužby a vztahy založené na společenském postavení.
Snape se nechal číšníkem usadit přímo naproti Riddleovi, pozdravil a pozorně se kolem sebe rozhlédl. Riddleův asistent Barty Crouch, primář chirurgického oddělení doktor Williams, vedoucí oddělení pro styk s veřejností Augustus Rookwood, finační manažer Pius Thicknesse, ředitel Kensingtonské kliniky estetické medicíny Lucius Malfoy a bůhvíproč šéf bezpečnostní sekce Corban Yaxley.
Číšník rozlil víno do připravených sklenic a odešel informovat kuchyň, že je čas podávat předkrm.
Uběhlo odhadem tři čtvrtě hodiny banálního konverzování a vyměňování prázdných frází, než se osazenstvo stolu prokousalo k meritu schůzky. Severus se neodvažoval podívat na hodinky, nicméně se nacházeli v polovině konzumace ústřic.
„Lucius mě seznámil se zajímavým nápadem na rozšíření podnikatelského záměru,“ pronesl Riddle a gestem předal Luciusovi slovo.
„Ano,“ pousmál se Malfoy samolibě, otřel si ústa látkovým ubrouskem a vrátil ho zpět do klína. „Riddleova klinika by mohla ke stávající péči přidat služby z oblasti kosmetické chirurgie, které jsou v gynekologickém oboru stále žádanější. A teď nehovořím jen o plastice prsů. Do popředí zájmu se dostává úprava vzhledu zevních genitálií, odstranění či rekonstrukce panenské blány, zúžení vagíny...“
„Ženská marnivost je bezbřehá,“ uchechtl se Yaxley.
„Pokud z ní můžeme vytěžit, plus pro nás,“ mínil Thicknesse. „Jakou investici by otevření takového oddělení představovalo?“ otočil se k Malfoyovi.
„Neotevíráte novou kliniku. Prozatím by se mohlo zřídit menší pracoviště s kapacitou dvou chirurgických sálů, kde by se střídali čtyři odborní lékaři, dvě sestry a dva anesteziologové.“
„Dobrá, ale nenastínil jste sumu, kterou by to podle vašeho odhadu obnášelo.“
„Kolik jsme schopni na to vyčlenit?“ položil otázku Riddle.
„V současné době bych operoval s maximální částkou deset milionů liber.“
„Luciusi?“
„To zní adekvátně, mylorde.“
„Severusi, jak je na tom teď vaše oddělení? Myslíte, že byste mohl od 1. září postrádat dva ze svých doktorů?“
„Chcete mi sebrat dva lékaře bez náhrady?“
„Stav intenzivistů rozhodně nehodlám snižovat. Jen se ptám, zda to vaše oddělení zvládne, pokud do 1. září nenastoupí noví anesteziologové.“
„Bez dvou lidí bychom nějakou dobu fungovat mohli,“ připustil váhavě Snape. „Ale nebude to jednoduché. Stejně jako hledání přijatelné náhrady.“
„Jste výjimečně schopný, Severusi. Věřím, že si s tím úkolem poradíte.“
Samozřejmě, pomyslel si v duchu Snape, já si vždycky se vším poradím. Klidně mi dál házejte klacky pod nohy. A můžete přidat třeba ještě hromadu kamení, kontejner suti a cisternu sraček. Vždyť já v tom přece umím chodit.
Lucius mu věnoval pohled plný škodolibého pobavení, jako kdyby zachytil jeho myšlenky. To byla poslední kapka.
„Omluvte mě, doktore Riddle. Můj močový měchýř mi právě předal naléhavý vkaz, který nemohu ignorovat.“
Zvedl se od stolu a za decentního pochechtávání Corbana Yaxleyho zamířil na pány.
„Je to takový morous, ale občas je s ním legrace,“ zaslechl ještě poznámku Augustuse Rookwooda, než za ním zaklaply dveře.
V umývárně naštěstí nikdo nebyl. Stoupl si k jednomu z umyvadel, pustil studenou vodu a opláchl si obličej. Když vzhlédl, aby se na sebe podíval do zrcadla, málem ho trefil šlak. V odraze za sebou uviděl Bartyho Crouche. Ten si zřejmě povšiml úleku v jeho očích, protože se nervózně usmál, přistoupil blíž a...
„Nechtěl jsem vás vyděsit. Je vám dobře?“
Severusovi jeho přítomnost za zády nebyla příjemná. Vlastně mu naháněla husí kůži. Přesto se neobrátil a dál zíral jen na jeho zrcadlový obraz.
„Je mi fajn,“ vylomil ze sebe.
„Jste si tím jistý?“
Barty naklonil hlavu ke straně, zkrátil zbývající vzdálenost a přes Snapeovo rameno upřeně hleděl do zrcadla na tenký pramínek krve zatékající do tmavých vousů.
„Krvácíte.“
Severus okamžitě přestal věnovat pozornost Crouchovi a zaostřil na svůj vlastní obličej. Než ale stačil cokoli udělat, Barty vzal papírovou utěrku, krev jemně setřel a dvěma prsty mu stiskl kořen nosu. Pak se mu zadíval do očí.
„Vy jste pro mě takový zvláštní hlavolam, Severusi.“
„A máte hlavolamy rád, Barty?“
„Jen ty, které se dají osahat.“
„Rozumím.“
„Vážně?“
„Empirické ověření je důležité.“
Věděl, že led, na který se pouští, je křehčí než cukrová poleva. Ale věděl to také Crouch? Zřejmě si myslí, že tímhle přístupem odhalí to, co se mu dosud odhalit nepodařilo. Je sebejistý. Vyzývavý. Nepochybuje, že uspěje. Nejspíš si ani na vteřinu nepřipustil, že by se tahle hra mohla obrátit proti němu. Pokud ji Severus zahraje dobře...
Chytil za zápěstí ruku, která se ještě stále dotýkala jeho nosu, a pomalým pohybem si ji posunul na zátylek. Okamžitě ucítil, jak mu jeho prsty vjely do vlasů a jemně je sevřely. Páteří mu projela elektrizující vlna vzrušení, která se ještě znásobila, když Barty volnou rukou otočil zámkem na dveřích, přirazil ho zády ke stěně a jazykem vnikl do jeho úst. Kdyby mu teď někdo změřil puls, doporučil by 5 miligramů metoprololu. Rychlost svého srdce cítil i v té nejmenší tepně.
Nebylo divu, že se mu znovu spustila krev.
Když se od něj Barty odtáhl, byl od ní umazaný a vypadal jako vampýr, který se právě spokojeně nasytil. Až ve chvíli, kdy ukazováčkem setřel krev ze své brady a požitkářsky ji olízl, Severusovi došlo, že oba hrají vabank.