Bolest

„Mám strach, že to nezvládne.“.
„Je příšerný vidět ho takhle.“
„Tolik bych mu chtěla pomoct, jenže…“
„…nikoho k sobě nepustí.“
Zase o něm mluvili... Schoulil se do sebe. Nechtěl slyšet, vidět… nechtěl vědět, že jim dělá starosti.
Prý – my víme, jak se cítíš… Kecy! Jak by mohli? Připadal si… neúplný. Byl neúplný. Jedna jeho polovina, ta lepší, byla pryč.
Je tu řešení, pomyslel si.
To ať tě ani nenapadne!
Trhnul sebou. Ten hlas… tak známý… kde se tu vzal?
Zvedl hlavu. Na obloze, do té doby tmavé, zářila osamocená hvězda. Jakoby na něj mrkala…
„Tak dobře, bráško,“ zašeptal. „Nevzdám to…“