Když měsíční zajíc čaruje

Když padla noc, zavedl Bregalad Smíška s Pipinem do svého entího domu. V dálce pořád slyšeli hučení a mručení z entího srazu. Bregalad je usadil, dal jim napít a vyprávěl jim o jeřábech, entech, entkách a enťatech, štěbetání ptáků, skřetech se sekyrami a bolesti stromů. Nakonec jim zazpíval a nechal je propadnout se do říše snění.
Druhý den proseděli u jeho domu, pod zelenou stráňkou. Mraky zhoustly a zešedly, slunce nevyšlo a zvedl se vítr. Ent i hobiti mlčeli.
“Dal bych si koláček.” pronesl najednou Pipin do ticha.
“Cože?” otázal se Smíšek.
“No, víš, není to, že bych měl hlad, ale chybí mi jídlo. Takové to hezké, obyčejné; koláčky a vařená vejce, ovoce a zelenina, brambory a šunka.” zasnil se mladší hobit.
Smíšek se zasmál. Taky mu chyběl Kraj, jejich rodiny i kamarádi.
“Máme ještě trochu lembasu, dáš si? Není to mnoho, ale je to víc než pití.” nabídl Pipinovi.
“To je dobrý,” řekl Pip a natáhl se na břeh. “Budu si představovat, že tamten mrak je pečená husa, támhle je mísa se zelím a knedlík, nakrájený na oválky. A támhle zas jablečný páj, ze kterého se ještě kouří.”
Smíšek se natáhl vedle něj a spolu se oddávali fantazii.
“Podívej, támhle je pudink.”
“A támhle je zas mísa koblih.”
“Tenhle mrak by mohl být ošatka s chlebem.”
“Nene, to je mísa briošek. A támhle vykukuje další mísa s jablky.”
“Koukni na támhletu šunku.”
“A támhle vzadu je sýrový talíř.”
Bregalad je s úsměvem pozoroval i když jejich počínání nechápal.
Nedaleko bylo stále slyšet hlasy entího srazu. Chvílemi měly hlubší zvuk a co chvíli se pozvedl mocný hlas, zatímco ostatní utichly, a poté, co doburácel, se zas ozvalo vícehlasé pomalé mručení.
Večer se ochladilo a zvedl se vítr, Bregalad zahnal hobity do závětří a znovu jim zpíval starou píseň. Všichni se uložili ke spaní v nucené trpělivosti.
Přišlo další ponuré ráno. Smíšek v mžiku procitl. Něco bylo jinak. Opatrně se rozhlédl v šedém oparu svítání a snažil se tomu pocitu přijít na kloub. Najednou si to všiml. Na břehu těsně mimo jeho dosah ležel koláček. Jen tak tam ležel a tvářil se nenápadně.
“Kde je Pipin?” zarazil si najednou, “Není to jen další z jeho žertíků?”
Ale co naplat, v břiše mu zakručelo a vrhl se po koláčku. Byl moc dobrý, borůvkový. Zašustilo listí a za stromem se mihl bílý chundelatý ocásek. O kousek dál si všiml další koláček. A támhle ještě jeden. Vypadalo to jako nějaká bojovka. Smíšek se rád nechal vést, pokud to znamenalo nacpat si břicho něčím chutným. Moc nepřemýšlel, rychle následoval cestičku z koláčků a postupně si je házel do úst. Borůvky, maliny, med a oříšky, to je přece skvělá snídaně.
O několik koláčků později si začal všímat dalších drobností. Cesta vedla hlouběji do lesa, mimo běžné entí stezky, a přísahal by, že toho stejného zajíce viděl už u Bregaladova domu. Po další chvíli narazil na mýtinu obklopenou stromy. Váhavě se zastavil. Opatrně vykoukl zpoza stromu a chvíli naslouchal. Nikde nikdo, jen jemné šustění větru ve větvích.
Uprostřed mýtiny stál dřevěný stůl, na něm ležel zelený ubrus a přetékal množstvím jídla. Dýňový páj, celá mísa těch dobrých koláčků, oříšky, lesní plody, vajíčka, maso i zelenina.
Pořád se nemohl zbavit pocitu, že si z něj Pipin utahuje, ale tohle bylo mimo jeho schopnosti. Kde by tady sehnal takového jídla?
Najednou zpomezi stromů vystoupily vysoké postavy. Pohybovaly se ladně, jako elfové, ale neměly špičaté uši; byly to lidské ženy. Jejich šat se třpytil měsíčním svitem a kolem nohou jim poskakoval zajíc, kterého už předtím viděl. Nejstarší z žen nesla kouřící misku, ve které doutnaly nějaké byliny. Další ji následovaly, něco zpívaly a pak se rozestavily okolo stolu. Žena položila misku na stůl a jala se podávat všem ostatním koláčky. Mělo to atmosféru nějakého rituálu. Smíšek jim ho za žádnou cenu nechtěl narušit, ale v tu chvíli si ho jedna z žen všimla. Nevypadala překvapeně, jen ho gestem pozvala dovnitř kruhu. Nabídla mu koláčky i další lahůdky. Jen z mísy zvláštních koláčků uprostřed stolu si nebraly. Bylo jich tam třináct v úhledné hromádce. Zajíc šťastně hopkal okolo stolu a jedna z žen mu podala kolečko mrkve.
Smíšek sice nechápal, co se okolo něj děje, ale jako správný hobit nikdy neřekl ne pořádné oslavě s hromadou jídla. Když se slunce přehouplo k poledni a většina jídla byla zkonzumována, začaly ženy stůl sklízet. Smíšek si rychle nabral pár koláčků do kapesníku, s úklonou poděkoval za jídlo a povznesen nevšedním zážitkem vykročil zpátky cestou, kterou přišel.
Když došel na dohled k Bregaladovu domu, uviděl Pipina, jak k němu utíká. Když k němu doběhl, obešel ho kolem dokola, zatímco popadal dech.
“Smíšku! Celé ráno tě hledám! Kam jsi zmizel?” pronesl rozčileně Pipin.
“Jen jsem se byl projít. Neuvěřil bys mi ani kdybych ti to řekl.” zasmál se Smíšek.
Pipin se zamračil. “I Bregalad se bál, i když on říkal, že tě určitě neunesli skřeti.”
Smíšek ho poplácal po rameni. “Jsem rád, že máš ve mě takovou důvěru.”
“Děláš si ze mně legraci, ale tohle je vážná věc!” čertil se Pipin.
“Všiml sis, že byl měsíc dnes v noci jasnější a plnější?” přerušil ho Smíšek.
“Co to s tím má co společného? Asi je úplněk.”
Smíškovi se povedlo Pipina dokonale zmást. Najednou vytáhl z kapsy ubrousek se zabalenými koláčky.
“Dej si, ať máš lepší náladu. Blíží se zima.”
To už Pipin nechápal vůbec nic, ale jídlo nikdy neodmítl. Ani se nezamyslel, kde by Smíšek koláčky vzal, tady, v lese, a nadšeně je spořádal.
Když dojedl, vzpomněl si, co mu přišel říct. “Bregalad říká, že už brzy rozhodnou a měli bychom být připraveni. Myslí si, že enti vyrazí do boje.”
“Výborně. Skřeti dostanou za vyučenou.” zaradoval se Smíšek.
Společně se rozeběhli zpátky, aby byli připraveni vyrazit. Krátký čas oddychu jim umožnil nabrat síly a získat nový elán do života. S enty po boku to určitě zvládnou.
P.S. Nepátrej po tom, kde se v Zarostlém dole objevily koláčky a co je to za crossover. :)
P.P.S. Popsaný svátek je oslava podzimu: https://www.wushu.cz/clanky/cinske-oslavy-podzimu/