Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho!

V bílém vojenském kabátu směle vykračuje, chlapec jako jedle. Naleštěné knoflíky, vyblejskané holínky, strach v očích skryje pod furiantsky nasazenou čapkou, na rtech úsměv.
U našich kasáren, stojí v noci stráž, nečekej, má milá, mě se nedočkáš, nečekej, jdi už spát, nech si o mně zdát.
Zvesela se odchází po verbuňku.
Písnička umře, spolu s kamarády, zajde na úbytě v tympánech děl, v bubnech kopyt, v žestích výstřelů. Prach, popel, krev, úplavice, vedro a mouchy, stále dokola až k smrti.
Na malém hřbitůvku požehnané ticho a klid.
Dokud se hlína nepohne, víko rakve neodskočí a umrlci nespustí pekelný půlnoční čardáš.