"Jsi-li sobec, opusť obec, zůstaň u své mámy!"
srdce mluví jinou řečí: "buď tu, prosím, s námi".
Co čtrnáct dní zvedal kotvy, jel nimrodit do sadu,
vinohrad a zahrádečka zvedaly mu náladu.
Budoval ty svoje statky "pro nejstarší dítě",
chtěl žít doma u své mámy, ne v té kleci v bytě.
Žena věčně frustrovaná, dítě mazel taťky,
volna tráví v domě tchyně, co jí skládá gaťky.
Ta i v jeho čtyřiceti synáčkovi žehlí, pere,
v noci vchází zavřít okna, a snachu to pěkně žere.
Ráda OBČAS mimo město do těch končin zajede,
zůstat navždy, vzdát se svobod, to bohužel nesvede.
Lituji těch, kdo to
Chrudoš Brkosl…
Lituji těch, kdo to eventuálně prožívají v reálu.
Já neochvějně věřím,
Skřítě
že byť je to tak trošku patová situace, tak se s ní všichni zúčastnění poperou se ctí ;-)
Pobavilo. ^^
morpi
Pobavilo. ^^
Oh.
Profesor
To je zajímavé.
Takové achich nad patovou situací kruté reality
Skřítě
Ale věřím v pohádkové konce... a žili spolu šťastně až na věky... :-D
Díky za vyjádřené emoce, hezky se v tom zrcadlí jak navenek působíme :-)