Domácí salon krásy

„Srovná, neboj,“ hladí mě po vlasech.
„Co když ne. Vypadám jako hroch.“
„Ale milej. Už toho učení nech. Uděláš mi hlavu.“
S radostí. Derivace nemají nožičky. Jako někdo. Automaticky zastrkávám bouli na břiše. Když se uvnitř mrská, pohyby jsou vidět i přes triko. Ať už vyleze!
„Za měsíc bude venku,“ čte mi myšlenky.
„Odvezlas ten kočárek?“
„Je u sousedů. I když já těm pověrám nevěřím.“
„Jistota je jistota,“ máma byla nekompromisní. „Kočár nesmí do domu, dokud se děcko nenarodí.“
Sedá si ke stolu, přes ramena igelit.
„Mami, tohle děsně smrdí!“
„Cibule kryje šediny, kočičko. Já se ještě na babičku necítím.“