74. kapitola – Odbočka

74. kapitola – Odbočka

Z přehršle snad se během chvíle stalo snad ne.

„Koukej na cestu,“ zabručel venku dunivý mužský hlas doprovázený duněním čehosi obřího a dřevěného. „Sud,“ potvrdila Šárka své podezření, když zlehka odtáhla závěs na okně. Muž i sud si byli postavou dost podobní.
„Co se tady motáš?“ cepoval Valisud dalšího muže, který na sud se zájmem zíral.
„Královský víno?“ nadhodil. „Tyhle sudy poznávám.“
„To se nedivím. Ty sis potykal s kdejakým. Příště ho přes tebe převalím,“ hrozil Valisud.
„Nedělej, že sis někdy něco neulil pro sebe.“
„S tím, jak to maj na hradě spočítaný? Zbláznil ses? Měl bych na krku správce a půl kuchyně.“
„Jako by jim na hostině ubyly,“ bručel pijan.
„Co vy tady? Přestávka? Svačinka?“ U dvojice se zastavil muž s trakařem a protáhl si záda, až to zakřupalo. Klára soucitně sykla a našpicovala uši.
„Říkáme si, že na hradě pijou jak duhy,“ řekl pijan.
„To se nedivím, když mají děcko v posledním tažení,“ odpověděl majitel trakaře a Šárce se zhoupl žaludek i bez lodi.
To snad ne. Kouzlo ho přece nemělo zabít… Rozhodně nemohlo mít tak dlouhý účinek.
Jenže by to nebylo poprvé, co jí její pokusy krutě nevyšly.
„Kušuj,“ obořil se na něj Valisud. „Vytrubuješ to na celej přístav.“
„A co?“ odbyl ho muž s trakařem.
„Princezna si to nezaslouží,“ mínil pijan a pronesl to dost nahlas, aby bylo všem nablízku jasné, že oni stojí na správné straně veřejného mínění.
Jeho druhé zabručeli.
„Kletba je kletba,“ pronesl Valisud hloubavě.
„Je to kletba?“ přispěl se svou variací muž s trakařem.
Šárka čekala se srdcem v krku. „Jaká kletba?“ měla na jazyku, jenže její hlásky a hlasivky mlčely jako dudek. Klára se vedle ní neklidně pohnula, plná šelmího očekávání.
„Že Vegladu ještě nevyhlásili válku,“ řekl Valiud zlostně a odplivl si.
„Ani je z ničeho neobvinili. A tu chuděru to smetlo, jen co se odtama vrátila z toho jejich candrbálu. To ví každej.“
Šárka už je nechtěla poslouchat… jenomže taky chtěla vědět všechno. I když ji z toho rozbolela hlava. Opřela se o stěnu kočáru a čekala, jaká rána ještě přijde.
Klára si opřela hlavu o její rameno a Šárka nechtěla vidět její psí-vlčí pohled.
„Ztrácí se prý před očima,“ připepřil pijan. „Už ani nevychází mezi lidi.“
„No jo, ale proti čarodějnickému králi a krvavé královně nikdo ani necekne.“
To byla úplně nová informace. Kdyby to táta slyšel, popadal by se za hlavu, nebo za břicho?
„Psaly jste si,“ špitla Šárka, aniž na Kláru pohlédla. „Naznačila, že něco není v pořádku?“
Čenich se jí zavrtěl na rameni. Ne.
„Hele, jdem, než se rozprší ještě víc,“ navrhl pijan, s překvapivou jistotou zvedl ze země bednu a vydal se směrem ke skladištím.
Kroky na molu se vzdálily. Jako by déšť tlumil ruch kolem lodí a doků.
Nebo lidi víc zalézali pod nejbližší přístřešky a drbali.
„Jsme tak blízko,“ řekla Šárka. „Dva dny plavby, řekl Bořek. A pak bychom našly Mladu. Určitě bychom se doptaly a…“ I za cenu toho, že doptávání bude muset obstarat Šárka.
Klára zvedla hlavu, a když se Šárka ohlédla, zachytila její pohled. Zatraceně, v těch jejích nových očích, které těkaly do jantarova, nedokázala číst. Její sestra ztrácela podobu, průhlednost… jak to bude pokračovat?
Neměly čas.
Jenže Linda možná taky ne.
Za jiných okolností by postačil jediný klárovský pohled a bylo by jasné, co si myslí a která volba je správná.
A hloupá! Přímo neskonale pitomá! zaprotestovala v duchu Šárka.
Jenže Lindu stihla kletba, která by mohla souviset s plesem a tím magickým útokem, který mířil na ni a na Kláru. Šárka si tím tehdy byla tak jistá, že zasáhla, aby je ubránila.
Jenže Linda stála vedle nich. A teš se „ztrácela před očima“. To bylo Šárce až příliš povědomé.
„Tak abychom si vzaly věci,“ řekla Šárka.
Klára na ni upřela plnou váhu vlčího soustředěného zraku.
Ke kočáru se přiblížily kroky. Bořek pootevřel dveře. „Za hodinu se můžete nalodit. Budete mít pohodlný přístřešek a mezitím můžete –“
„Na hrad,“ povzdechla si Šárka a dočista ho zmátla. „Musíme.“
„Ale já musím… musím se vrátit,“ namítl Bořek. „Měl jsem vás dopravit jen sem a obrátit to a pán mi nařídil, abych…“
„To je v pořádku,“ řekla mu Šárka. „Uvědomily jsme si, že tu máme ještě něco vyřídit.“ S těžkým srdcem si přiznala, že v ní společně s Klářinými vlezlými písničkami muselo utkvět něco klárovitého, protože teď dělala něco, co by ostatní nejspíš čekali od její sestřičky.
„Prší,“ namítl Bořek, který byl stále jako vyoraná myš z té náhlé změny plánu, ačkoli pro něj nic neměnila.
„Jen se leje,“ souhlasila Šárka. Převzala si od něj list, který jim měl zajistit vřelé uvítání na palubě mezi nářečníky, a strčila ho hluboko do rance do skrytu věrné pokrývky.
Klářiny oči navzdory vrstvě kouzel, kterou ji Šárka opředla, nebo v to alespoň doufala, zářily. Šárka z toho byla napůl v rozpacích, napůl rozzlobená, a tak radši hleděla z okna na pomalu mizející přístav.
Škoda že se tam nezdržely dost dlouho na to, aby zaslechli, jak jeden z řekoplavců prohlásil: „No, prý ty, co princeznu nevyléčí, budou věšet.“
Což by byla dobré chvíle se otočit na patě a vyrazit do víru říčního toku.
Situaci se pokusil napravit druhý řekoplavec, který mínil, že kdepak, neúspěšné léčitele jenom vymáchají v dehtu a peří a budou je honit po náměstí.
Z následné výměny názorů na případné tresty na každý pád vyplynulo, že princezny čekají zajímavé časy.

Bořek překvapil a dovezl je alespoň k nejbližší křižovatce, odkud je čekal výstup k hradu.
Vodopád, který na ně začal z oblohy prýštit v polovině výšlapu, byl přímo čítankové špatné znamení.
A všechno to pochopitelně byl špatný nápad.
Jenomže… už vstoupaly do půli kopce.

Stanuly před boční bránou, kde jim stráže nevěnovaly velkou pozornost poté, co se se svým nákladem připojily ke skupince lidí, kteří tlačili vozíky s klecemi s různou drůbeží, bednami, sudy a soudky.
Splynuly s nimi až na nádvoří, a než se stihly rozhlédnout, stály vedle dveří, odkud se lilo lákavé světlo a Šárka si připadala jako můra, kterou to táhne k plameni svíčky.
Věděla, že drze hopsá na okraji medvědí jámy. Princ se jim vloupal do hradu jako prachbídný zloděj a zaplavil ho bludičkami. Věděl, co je Šárka zač. Nebo v to silně věřil. Smůla, že mistříček při svých jinak velmi přínosných hodinách nikdy nezmínil drobné, zábavné detaily typu Jak se v místních pohádkách a pověstech vypořádávají s čarodějnicemi.
Podle toho, jak to slovo pochybný princ a jeho ještě pochybnější společník onehdy vyslovili, to nevypadalo, že je zasypávají květy a koláči na důkaz přízně. Šárka musela myslet na žhavá železa a sudy vystlané hroty hřebů.
Sudů ostatně měli nepočítaně.
„Ještě to můžeme otočit. Peníze na loď máme,“ zamumlala Šárka Kláře, která se tiskla ke stěně s kloboukem staženým do čela.
Šárka si povzdechla a vykročila vpřed. Jen došlápla na práh, dopadl na ni stín.
„No, sláva, už tady na vás čekám.“