O povaze tónů

Vzduch byl plný tónů a on je chytal chtivými prsty jako děti loví mýdlové bubliny. Snažil se je pokládat jeden vedle druhého, ale rozplývaly se mu. Veselé, melancholické, zbožné, dojemné, útěšné, vznešené, nádherné… 

Přitom pro Něho to bylo tak snadné. 

Stačila jediná myšlenka na Něj. Na toho spratka, co jen bezuzdně przní vlastní talent.

Tóny přicházely samy. Závistivé, vzteklé, trpké, bodající, řezající, pálící, spílající, vyčítající, obviňující.

Ten spratek by měl umřít. Ne umřít, moc vznešené. Chcípnout. Rozpadnout se na prach.

Tóny hnily, plesnivěly a plnily se červy. Páchly.

Bylo to Salieriho nejlepší dílo.  Bohužel osmnácté století ještě nedokázalo pochopit punk.