Všehovšudy se to opakuje

Strojíme se na hostinu, dřív než slunce zapadne, máme se hlásit u rodičů pro požehnání. Zapadlo dneska dřív. Už ve tři.

Nezvyklé, pak si vzpomenu na páteční prokletí a bolestný smutek zašimrá mě v nose, vizualizace není nutná, tak zavřu oči a myslím na symboliku. 

Můj muž mě ještě popohání, zaber ať stihnem požehnání. 

A já se trochu zamračím, snažím se, nějak jsem se však zasnila, zas.

Strojíme se na hostinu, nestihli jsme to včas a utíkáme už od rodičů. Vzkázali jen na cestu slova zřejmých labužníků: Dnes nezapomeň zemřít. 

Však víme, že jdem na hostinu. Na to se nezapomíná.