Jen skočit

Stojím tam. Vítr mě šlehá do tváře. A jak tak koukám pod sebe na ty mraky, moje myšlenky se stávají hlasitějšími. Tak dlouho, až už je ani nevidím a soustředím se jen na ten strach, co cítím.

Nechtěla jsem se bát. Stalo se to nějak samo. Vždycky jsem to chtěla zkusit. Prostě skočit a chvíli cítit jen to, že jsem naživu. Možná ale o tom to je. 

Musím se bát tak dlouho, až se to stane součástí mé existence. Vidím se, jak dělám ten osudný krok dopředu. Možná když ho konečně udělám, přemůžu tak i všechen strach.

A tak skočím.