Cesta neklidu

Petr šel lesem hnán vířícími myšlenkami a setrvačností pohybu. Pěšina mizela a znovu se objevovala, zakrývaly ji větve, jako by ji vyšlapala nějaká menší zvířata a Petr se musel místy násilím prodírat, bojovat o svoje právo jít dál. Bral to jako osobní příkoří, hledal ticho a klid a místo toho se mu do cesty staví překážky, krev mu pumpovala ve spáncích, čelisti se zatínaly, oblečení se trhalo a obnažovalo drobné oděrky na kůži, stával se o něco méně člověkem a trochu více divým zvířetem. Najednou cítil vůně lesa ostřeji, vnímal vzdálené zvuky, našlapoval měkčeji a jeho pozorné oči připomínaly vlčí.