Co není v hlavě

Jestli mě něco na mé práci k uzoufání nebaví, je to dělat policajta. Strach z chyby nutí svěřence všeho věku k psím kusům. 
Když rozdám papíry a zachytím pohled dutohlávky sobí, je mi jasné, že ten stoh slohovek paralelní skupiny mezitím neopravím.
Začíná to stejně. Zoufale vykulené oči, pátrání po nejbližším okolí, krk, co by mohl směle konkurovat žirafímu, a dotyčný hledá, kde by co zachytil. Nebo rovnou telefon.
Někdy stačí náznačit, že jsem si všiml. Jindy musím, a to přímo nesnáším, přitlačit a vystavit přistiženého exemplárnímu trestu. 
Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší předstírat, že jsem nic neviděl.