Bože, odpusť nám a my odpustíme Tobě

Mladičký voják stojí na pobořených hradbách. Je k smrti unavený, zraněnou ruku má svěšenou podél těla. O koně přišel, ze zbraní mu zbyl poboční meč.  

Dívá se na dýmající zbytky kdysi krásného města. Ulice jsou téměř prázdné. Rabující vojáci se skrývají před světem i před Bohem. Hlučné veselí uprostřed nepřirozeného ticha. 

A nad tím vším, nad stovkami mrtvol, popelem, prachem, kouřem a dohasínajícími plameny, vychází obrovské oranžové slunce. První sluneční paprsek se dotkne jeho zakrváceného čela. Zachvěje se. Důkaz přítomnosti něčeho většího, než je on sám. 

„Pane na nebesích,“ pomyslí si. „Už bylo načase. Tohle bys měl co nejrychleji napravit.“