Kudla v zádech

Jdu brněnskými ulicemi, je noc. Déšť mi pomalu prosakuje kabátem. Tma je tak hustá, že lampy stěží osvěcují samy sebe. Nikde nikdo.
Zaslechnu kroky, ale jediné, co se mi podaří zahlédnout, je mourovatá kočka přebíhající silnici. Fantazie pracuje, konejším se, ale pocit, že nejsem zcela sám, to nezaplaší. Mám hrozný strach. Proč jsem nejel šalinou?
Téměř utíkám, dochází mi dech a srdce zběsile buší do vnitřní strany žeber. Zase ty kroky, tentokráte mnohem blíž. Strach mi zabraňuje pohlédnout za sebe. Někdo tam je, docela určitě. Pod nohama mi proběhne cizí stín. Najednou ucítím Kudlu. Otáčím se.
"Vladimíre, co ty tady?"