Napříč K-prostorem

Fandomy: Zeměplocha, Dobrá znamení
Přístupnost: bez omezení
Prohlášení: Postavy patří Terrymu Pratchettovi a Neilu Gaimanovi a napsáním jsem získala pouze pocit z dobře vykonané práce.
Poznámka 1: Jako tvůj osobní Ježíšek ti (trochu opožděně) přináším druhou povídku. Letošní podzim a zimu pro mě byl hlavním fandomem Dobrá znamení. Hlavně proto, že jsem na tu knihu dělala referát do školy (učitelka říkala, že je moc dlouhý a podrobný, ale já jsem se jen snažila vystihnout, proč je to tak boží) a pak jsem ji ještě předčítala Ať-je-to-co-je-to-tak-jsem-tovi.
Poznámka 2: Odehrává se těsně před začátkem Magického prazdroje.
Poznámka 3: Něco z tohohle crossoveru určitě ještě napíšu. Líbí se mi.
Azirafal vstoupil do K-prostoru. Objevil ho před pár lety a za tu dobu už se setkal i s jinými zasvěcenými jedinci. Nebyl si tak docela jistý, jestli by to schvalovali jeho nadřízení, ale dle jeho vlastního úsudku nedělal nic špatného. Už věděl, že ani ti Nahoře nedělají vždycky všechno správně. Cesty K-prostorem byl užitečný způsob, jak si prohlédnout stará vydání, pokud jste je ovšem vrátili včas. Litoval, že se sem nedostal dříve, ještě před chystaným koncem světa, protože pak by mohl Skvělá a přesná proroctví rozluštit mnohem dříve. V těchto úvahách zahnul za roh. Tady byly knihy mnohem tlustší, přikované těžkými řetězy k policím a vzduch se zdál nabitý něčím, co nedokázal přesně identifikovat. Azirafal si pomyslel, že asi zabloudil a chtěl se stejnou cestou vrátit zpátky, když v tom se mu za zády ozvalo překvapené: „Oook?“
Otočil se a zjistil, že za ním stojí velký rezavý orangutan. V K-prostoru občas narazil na podivné věci a dospělý lidoop nepatřil k těm nejhorším. Po chvilce mlčení se rozhodl promluvit.
„Dobrý den,“ nadhodil nejistě.
Orangutan mu odpověděl dokonale výmluvným: „Oook,“
To stvoření vypadalo jako zvíře, ale zároveň se tvářilo inteligentněji než někteří lidé, se kterými se Azirafal setkal. Konec konců opice nebyly zase tak vzdálené od lidí. A pokud si dobře pamatoval, tak vznikly jako jeden z prvních Božích pokusů o vytvoření člověka, který bylo všemohoucímu líto nevyužít. To citoslovce mohlo docela dobře znamenat: „Vám také, ale co děláte v mé knihovně? Nevypadáte jako student.“ Rozhodl se, že bude důvěřovat tomuto tušení, a proto řekl: „Promiňte, asi jsem sem zabloudil z jiné knihovny. Chtěl jsem jít domů, do antikvariátu v Londýně na Zemi a dostal jsem se sem. Mám to mu rozumět, tak, že jste zdejším knihovníkem?“
„Oook,“ potvrdil lidoop a ještě dodal jedno „Oook,“ jako vysvětlení. Andělé se učí celkem rychle a tak Azirafal téměř jistě poznal větu: „Teď jste, ale na Zeměploše a tohle je magická Univerzita.“ Teď už bylo Azirafalovi jasné, že zabloudil mnohem dál, než si myslel a už není ve svém vesmíru, protože magie na Zemi, to byl jen takový slabý odvar. Ani jedna ze stran nebyla dost hloupá na to, aby dovolila lidem plně ji využít, protože měli tušení, že ze dvou znepřátelených stran by se staly tři. Teď už věděl, co to je cítit ve vzduchu. Byla to magie, která sice byla spoutaná na stránkách tisíců knih, ale přesto se drala ven. Tohle byla nejpodivnější knihovna, do které zatím vkročil, i když ta, kde stíny požíraly lidi, jí silně konkurovala (Azirafal se tam objevil právě v tu nejnevhodnější dobu a strávil několik dost zmatených dnů v umělé realitě, nebo co to vlastně bylo). Napadlo ho, jestli tady, kde s největší pravděpodobností působil jiný Bůh, budou fungovat jeho schopnosti a tak se pokusil pohnout listem papíru na, pár metrů vzdáleném, stole. Fungovalo to a orangutan to okomentoval dalším zaujatým zvukem.
„Ne, já nejsem mág. Jsem anděl.“
„Oook?“
„Posel Boží,“
„Oook,“ Knihovník pokrčil rameny a z tónu jeho hlasu bylo jasné, že zdejší Bůh či bohové asi nebudou stát za moc.
„A co vy?“ odhodlal se Azirafal vyslovit otázku, která mu celou dobu ležela v hlavě a čekala na vhodnou chvíli: „Nemohl jsem si nevšimnout vaší zvláštní podoby. Nebo zde všichni vypadají takhle?“
Knihovník mu trochu unaveně vysvětlil (očividně se ho na to ptalo už hodně lidí), že býval docela obyčejným člověkem do okamžiku, kdy ho uvolněný magický výboj změnil v orangutana. Prý mu zdejší mágové chtěli vrátit původní podobu, ale on jim v tom úspěšně zabránil, protože shledal, že zvířata nemají ani polovinu starostí co lidé. To Azirafalovi připadalo celkem rozumné. Jako anděl měl často více starostí než průměrný člověk.
Atmosféra najednou výrazně zhoustla. Všechny knihy začaly vydávat tichý šum, jako by si šeptaly. Knihy se najednou probudily z polospánku a měly z něčeho strach. Něco se blížilo. Knihovník se se zběžným „Oook,“ rozloučil a odběhl utěšovat rozčilené knihy. Azirafal se chtěl zeptat, jestli nemůže nějak pomoct, ale Knihovník už byl pryč. Nad hlavou mu se silným svistotem proletěla kniha. Radši se rychle vrátil se zpátky do hlubin K-prostoru, kde ho, jak doufal, čeká jeho antikvariát, odhodlán se sem ještě někdy vrátit až se situace uklidní.