Neplakej

Vkrádal se do pokoje a rukama se dotýkal jejího těla. Říkal „tiše", když z ní sundával pyžamo a zabořoval ji hluboko do matrace. Nehty se zarýval do jejích zad a ona se jen třásla a modlila se, ať to co nejrychleji skončí. Brzo se naučila plakat bez zvuků, pouze slzy stékaly po tvářích.
Pak jí vždy připomněl, že je to jejich tajemství a že maminka o tom nesmí vědět.
Celé ty roky byla potichu. Vyrostla, odstěhovala se a skoro zapomněla. Jednou ale při návštěvě viděla, jak se se dívá na její malou sestřičku. Tu noc mu vrazila nůž do srdce.