Z dálky slyším, jak zvon u svatého Václava odbíjí dvanáctou. Snad už konečně usnu.
„A kdy to teda uděláme? Mám ho až po krk!“
„Uvědom si, že to nesmíme zkazit. Fakt chceš takhle riskovat?“
Odpovědi nebylo rozumět. Zaslechnu vždycky jen ten kousek, co kolemjdoucí řeknou, když procházejí pod naším balkonem.
Do soutěže jsem nic neposílala, protože mě nic nenapadlo, ale dneska ráno jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi v noci viděla zaparkované auto na havanském nábřeží v době, kdy foukal vítr a vlny šly přes celou silnici a samozřejmě i přes to auto.
Yemayá je významné božstvo afro-amerického kultu, bohyně oceánu a plodnosti a ochránkyně žen
Rozpité hvězdy stékají na chodník, hrnou se přes zrezivělé hnízdo, provazce vody doráží, bolí jako polibky, ve vlhkém horku sotva slyšet šepot, jen sůl skřípe mezi zuby, roztřesený svět se houpá, houpá ve vlnobití, bez dechu se zalykáme mokrou tmou, teď to přijde, vzedmutý oceán nás pohltí. Je čas Yemayá.
Temnota a sníh se přihnaly tak, jak dokážou jen v horách.
Dva ztracení poutníci se schoulili pod převisem, zmáhaní chladem.
Tiskli se k sobě ve snaze udržet se vzhůru a v teple.
Posledními zbytky vědomí zachytili světlo.
Zářící nápis „Horská služba“ na boku skútru jim připadal jako přelud.
Byli zachráněni.
Poslední. Jednoduchoučké, skoro BJB, i když mi za něj nikdo bod nedá.
Cítím, jak se postel zhoupne, když na ni dosedne.
Slyším jeho hlas.
Volá mě z temnoty zpátky do života.
Jenže já nejsem ve tmě.
Obklopuje mě jiný, avšak stejně reálný svět.
Nemůžu se k němu vrátit. Mám tady poslání.
Z monitoru nad lůžkem se ozval poplašný tón.
Moje bezvědomí skončilo.
Jemně inspirováno seriálem "Life on Mars"
Trávou se neslyšně plížily dva stíny s pružnými těly a nervy z oceli; pokud je odhalí, nepřežijí.
První zvěd zrovna žehnal oblakům, které zakryly zrádný svit měsíce, když mu pravá ruka zajela do něčeho mazlavého.
„Tábor je blízko,“ zasyčel na svého druha.
„Jsi si jistý?“
„Stoprocentně. Právě jsem nahmatal latríny.“
A/N: Mám internet, mám internet, hurá!
Slunce se skulilo za obzor.
Ztichlými ulicemi se plížil stín.
Zaleskl se nůž, vystříkla krev.
K zemi padlo bezvládné tělo.
Počet vražd stoupal znepokojivým tempem.
Pátrací týmy tápaly v temnotě.
Ráno musí lidem vydat nového podezřelého.
Nocí zaznělo jediné slovo – jméno.
Rychlé přikývnutí, čekání na úsvit.
Městečko Palermo se probouzí.
Musím zítra do práce?
Cítí kytky bolest?
Nesežere mě příšera?
Miluje mě ještě?
Zabere ta pleťová maska?
Probudím se ráno?
V tichu noci se v každé mysli vznáší nějaká nevyslovená otázka, někdy vážná, někdy nicotná, jedinečná či společná tisícům. Jen ta tma, která je poslouchá, je všude stejná. A mlčí.
Tak tohle je ta "nepochopená" padesátislůvka. Dejte mi vědět, jestli opravdu není poznat, co se tam vlastně stalo...
V kostele vládne šero. Postavu za mřížkou spíš tuší než vidí.
„Zpovídám se, Otče, neboť jsem zhřešila.“
Za zavřenými víčky probíhají obrazy. Šeptaná slůvka, doteky. Polibky, zrychlený dech i tep.
Touha a naplnění. Miloval ji – potřebovala ho. Je to hřích?
„Zabila jsem člověka.“
Je důvod, proč succuby nechodí ke zpovědi...
A/N: A na dobrou noc, aby se vám ráno hezky jelo do práce ;) Kdo HO najde i za denního světla, získává bod!
****
Jeho kovová krása a rychlost mi vždy uspíší dech.
Můj tmavý kabát s páskem si rád čte obličeje.
Dokud ho nepřestane bavit jejich živost.
Pak se otáčím a pokládám tvář na sklo.
Občas tam píšu různé vzkazy.
Láskyplná rozněžnělá slova.
Chladná potvůrko.
Miluji metro.
Mind the gap.
Jsem metrosexuál,
lásko.
Zkusila jsem štěstí ještě jednou :)
Zakryla si cudně vějířem bílý obličej a usmála se za ním.
Na řadě byl tanec.
Sakurově růžové hedvábí se mihlo za papírovou stěnou.
Čekala, že tuhle noc se to stane.
Usmál se na ni a ji zamrazilo.
Ve tmě zazněl slastný povzdech.
Kimono jí pomalu stékalo z nahých ramen.
„Gejšo...“
