Hebefrenie

Rozhovory přestaly dávat smysl, témata mizí jako mikroplasty ve všem a v ničem. Domýšlím si. Proč mám sbírat nitě příběhů, pořád a dokola, proč se na mě sakra dívá tak divně? Proč vypouští slova, věty, odstavce, myšlenky textů? Nemluvíme, křičíme, nestýkáme se na žádných styčných plochách, řveme po sobě, každý o jiném voze. Musí slyšet, co já neslyším, vidět, co já nevidím. Něco tam v hlubině vlastního já, v jeskyni duše změněné rychlostí myšlenky. Něco volá z hlubiny, hlasy, zvuky, skřeky, docela obyčejné halucinace?

Vylezu si na rantl a proletím se. Možná tam dole najdu sebe v kusech mozkové hmoty.