Husopaska

Jarní sluníčko prosvítilo okraj hájku. Nesměle nakukuje mezi stromy, hraje si se stíny. Škádlivě šimrá husopasku na noze, ale ta se nezasměje. Chtěla si uvít věneček. Marně však hledala nějaké kytky.

Je sama. Společnost jí dělají jen husy s krůtou. Nevěnuje pozornost jejich štěbetání a kejhání. Mlčení dívky se zabodlo do země, stejně jako špička prutu, jehož druhý konec svírá dlaněmi.

Je opřena zády o strom. Není jí do zpěvu. Ráda by si sedla. Už ji bolí nohy, ale maminka jí to zakázala. Země je prý ještě studená.

Děvče má smutně odevzdaný pohled, ve kterém se zrcadlí přání jít domů.