Na čtvrtém schodu

Za poslední měsíc jsem promluvila třikrát – tři prosebníci ke mně našli cestu mlhou.
Jsem zvyklá, lžu si, sevřená samotou.
Dej pozor, slyším poprvé ten hlas, když řežu kostival. Otáčím se pozdě, ztuhlá děsem.
Proč nespíš? zašeptá před svítáním. Za mnou nikdo není – jen černé oči ve tmě.
Pojď sem, přikazuje mezi stromy. Stojí za mnou, vzpřímený a osudový, jako v den, kdy mě zradil. Při doteku se rozplyne.
Marianno, vábí zlatavě v chladnoucím slunci.

Obracím se. Natahuje ruku – a já vím, že pro jediný dotek ráda shořím.
Vyslovím zaklínadlo. Jeho dlaň mě pevně stiskne.
"Martine," odpovídám.
Raději šílenství než osamění.