V každé příští ráno

Vraceli se.
V srdcích se jim mísila naděje a pochybnosti.
Moc dobře tušili, co najdou na místě určení.
Věděli, že je čeká krev, pot a slzy.
Copak tomu tak v jejich historii nebylo vždy?
Touha po domově, po jistotě, po tom, něčeho dosáhnout a něco znamenat.
A pak?
Věž, tyčící se do nebe, která předznamenává rozkol a zmatení.
Selhání vztahů a komunikace.
Prach zmaru a destrukce, popel pokání.
A pak znovu dokola.
Zbořené hradby a zborcené klenby se rozezvučí dopady kladiv a cinkotem nářadí.
Po sedmdesáti letech se brány chrámu znovu otevřou radostným průvodům věřících.
Hospodinův lid se znovu shromáždí.