Co chybí ve výcviku

Byla to v podstatě náhoda, znouzecnost.

Nebýt Isaacovi nemoci, byly by teď někde v první linii, v bitvě, na kterou trénovali už od narození.
Místo toho vysedávali v císařově polorozpadlém paláci, spíš chodili než nechodili na lekce, snažili se pochopit, co se po nich vlastně chce, a poslouchali (Mágne, néé, prosím, nemluv o mě) staré historky z vlastního dětství.
Trénovali na boj, ne na tyhle nesmyslné hádanky a schovávačky.
Využívali to, co mohli - hlídejte si záda a držte oči otevřené - a učili se za pochodu to, co jejich trenéři nemohli předpokládat. Všechno ostatní byla improvizace.

Ani jedno je neochránilo dost.