Strejdo, můžu se dívat na vláčky?

Jaroslav se šoural zpátky do druhého patra, matčin důchod v ruce. Nemohl pustit pošťačku do bytu. Nekomunikoval. Sousedy nezdravil. Podivín.
Dveře od bytu nezaklapl, beztak býval dopoledne v domě sám.
Holčička se klouzala po schodech. Byla tu nová. Cizí. Osamělá. Teta přikázala zůstat doma, ale Mášu to nebavilo. Utekla na chodbu. Pootevřeným dveřím neodolala. Taková krása! Vláčky jezdily z pokoje do pokoje. Mosty, tunely, výhybky. Semafory svítily, mašinky houkaly.
Muž se ve dveřích zarazil.
Prozrazen. Dítě. To nezvládne.
Mášenku mrtvola v kuchyni nezaujala. Těch už za svůj pětiletý život viděla spoustu. Zvedla oči k Jaroslavovi: „Чи можу я дивитися поїзди?“.