Výšivka, jediná svého druhu

„Ále, ále. Chlapešek nám už nemůše?” Popadla ho za vlasy a vyvrátila mu hlavu nahoru. „Ty moje umučená mučenko. Vždyť hádešek ještě není hotový. Chceme přece udělat Pánovi zla radost.”
Pustila ho. Hlava mu spadla zpátky na stůl. Neměl sílu. Třásl se a nešlo to zastavit. Už nemohl. Prosím. Ať to už skončí.
„Kterou barvišku bys chtěl teď?” Prsty mu prošla po zádech. „Tady se budou šupinky krásně vyjímat.”
Žádnou, prosím, žádnou!
„Hmm… citronová by ten vzorek krásně projasnila, nemyslíš?” zeptala se ho, zatímco soustředěně provlékala další zelenou nit ouškem jehly.
Prosím dost.
„Řekla jsem, nemyslíš?!”
„Ano, paní,” zaskřehotal slabě.