Hana a Marie

Tušila to už nějaký čas, to dívka pozná. Ale teď, když jí černá voda kreslí jeho samého, si ponejprv naplno uvědomí, že to, o čem snívala, v co doufala – že není jen sen a pouhá naděje. Radost ji zaplaví až do konečků prstů. Ať je zima, ať si mráz štípe a vítr vyje, v duši je jak v létě. Málem cítí vůni svatební kytice, málem vidí úpravný domek – vybílí, pořídí další kravku, možná koníka, však věno má.

Tanečním krokem přeskakuje závěje a pranic nedbá na tu, která se plouží za ní.

Temný stín, bílá křehká lilie, kterou spálil náhlý mráz.