I v pohádce pravdy trochu

Gellert poposedával netrpělivě v křesle, když se pokoušel začíst do knížky. Ale moc se mu to nedařilo. Pořád se otáčel na Albuse, který balancoval na malém štokrleti u tetiny knihovny.
„Albusi, nechceš už si přestat číst, když je teta pryč?"
Albus jej jen odbyl, že teď je to zajímavé.
„Vždyť jsou to jon pohádky," oponoval mu Gellert.
„Myslíš? To není jako ty vlámské nesmysly, na kterých jsi vyrůstal! O té hůlce se určitě zakládá na pravdě."
„Myslíš tu, jak mu ji pak ukradli, protože se strašně opil a chlubil se jí?"
„Tak dobře, povíme si o tom něco v posteli."